Přeskočit na obsah

Kibla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Muslimové při modlitbě v Damašské mešitě směrem k Mekce
Islámu Kibla
Bahá’í Kibli

Kibla (arabsky قبلة, směr) je směr, kterým se muslimové a přeneseně i příslušníci některých jiných náboženství, obracejí při modlitbě.

Mohamed ustanovil jako směr muslimské modlitby (صلاة salát) po vzoru židů Jeruzalém, přičemž při svém pobytu v Mekce modlil zároveň ke Kaabě. Původní směr tedy tvořil přímku, která protínala Kaabu a Jeruzalém. To však nebylo možné po jeho útěku do Medíny, protože Kaaba ležela na východ od Medíny a Jeruzalém na západ od Medíny. Korán následně uvádí, že se má modlit ke Kaabě. Podle jiné teorie to bylo změněno po roztržce s židy, kteří ho jako proroka nepřijali, a proto kiblu otočil směrem k Mekce. Svatyně Ka'ba v Mekce v Saúdské Arábii se tak stala centrem islámské víry, k níž od té doby směřují modlitby muslimů.

Některé nejstarší mešity tak měly dokonce dvě kibly.[1] Například v přímořském městě Zeila (v dnešním Adenském zálivu na pobřeží Somálska) tehdejší muslimové postavili podle rozšířeného muslimského narativu v roce 615 malou mešitu,[2] která měla později dvě kibly – dva směry modlitby –, neboť byla postavena ještě v době, kdy kibla směřovala k Jeruzalému, což bylo po několika letech změněno na směr k Mekce.[3]

V bahá’í

[editovat | editovat zdroj]

Kibla existuje rovněž i v náboženství Bahá’í, kdy se při vykonávání povinné modlitby نماز (persky namáz) věřící obracejí k místu posledního Bahá’u’lláhova pozemského spočinutí v Bahdží v Izraeli.[4][5]

V ostatních náboženstvích

[editovat | editovat zdroj]

Někdy se o kible hovoří i v souvislosti s judaismem, jehož „kiblou“ je Chrámová hora v Jeruzalémě, nebo s křesťanstvím, kde jsou kostely vždy orientovány na východ. Hovořit ale o kible v tomto případě není přesné. Thelémská kibla je orientována k sídlu Boleskine u jezera Loch Ness.

  1. KROPÁČEK, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008. S. 18. 
  2. HAVELKA, Ondřej. Islám v Africe: Pevná tradice, výjimečné univerzity i synkretismy. Dingir. 2023, roč. 26, čís. 1, s. 2–6. Dostupné online. 
  3. HAVELKA, Ondřej. Africký islám 1/2: Kořeny. Dingir [online]. [cit. 2023-05-07]. Dostupné online. 
  4. Bahá’u’lláh: The Kitáb-i-Aqdas, The Most Holy Book, Bahá’í Publishing Trust, Wilmette, Illinois 60091, first pocket-size edition, 1993, str. 144, 170-171,
  5. first hard-cover edition, Bahá’í World Centre, Haifa, Israel, 1992

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]