Jurij Lytvyn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jurij Lytvyn
Narození26. listopadu 1934
Ksaverivka
Sovětský svaz Sovětský svaz
Úmrtí5. září 1984
Kučino
Sovětský svaz Sovětský svaz
Místo pohřbeníBajkovův hřbitov
Povoláníbásník, politický vězeň, člen Ukrajinské Helsinské skupiny
OceněníŘád za odvahu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jurij Tymonovyč Lytvyn (26. listopadu 1934, Ksaverivka, Vasylkivský rajón, Kyjevská oblast – 5. září 1984, pracovní tábor Kučino, Permská oblast) byl ukrajinský vlastenec, básník, člen Ukrajinské Helsinské skupiny, politický vězeň. Na základě vykonstruovaných obvinění byl pětkrát odsouzen k celkem 41 letům vězení a strávil 20 let v pracovních táborech, kde nakonec i zemřel.[1][2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Jurij Lytvyn pocházel z rodiny vesnických učitelů v Ksaverivce. Jeho otec se jako partyzán za druhé světové války zúčastnil bojů v jednotce Sydira Kovpaka a zahynul roku 1944. Matka se s Jurijem přestěhovala do vesnice Barachty, kde absolvoval základní školu. Poté přešel na hornickou průmyslovku ve městě Šachty, kde onemocněl a vrátil se domů. Od mládí se zajímal o ukrajinskou literaturu a národní kulturu. Pracoval v kolchozu na Donbase. Když se pokusil spolu s dalšími chlapci získat povolení vedoucího kolchozu k přestěhování z vesnice, přivázali v lese jalovici a předstírali, že se ztratila. Byli zatčeni a obvinění z „kriminálního úmyslu okrádení státu“.[3]

Lytvyn byl v 19 letech obviněn z krádeže[4] a odsouzen na 12 let, ale roku 1955 mu byl na žádost partyzánského velitele Kovpaka trest zkrácen na dva roky.[5] Byl vězněn v táboře Kunějevsky a trest odpracoval na stavbě Kujbyševské hydroelektrárny. V táboře se spolu s dalšími 15 vězni podílel na přípravě podzemní nacionalistické organizace „Skupina pro osvobození Ukrajiny“ (Група Визволення України). Brzy po propuštění byl znovu zatčen, obviněn jako organizátor a odsouzen na 10 let v pracovním táboře a tři roky ztráty občanských svobod. Trest si odpykával v táborech systému Ozerlag v Irkutsku a v pracovních táborech v Mordovii.[3]

Ve vězení napsal básně a povídky o zločinech totalitárního režimu proti ukrajinskému lidu Трагическая галерея (Tragická galerie), které mu zabavili ještě v táboře během prohlídky. Po propuštění v červnu 1965 cestoval do Moskvy, kde na ambasádě USA předal svědectví o politických vězních v Sovětském svazu. Byl dále pronásledován a přinucen žít v Krasnojarsku na Sibiři, kde pracoval jako továrně vyrábějící lednice a trubky a distribuoval samizdat.[5] Roku 1967, se oženil a narodil se syn Rostyslav. 14. listopadu 1974 byl znovu zatčen a obviněn z "hanobení sovětského systému a sociálního pořádku" a uvězněn na tři roky v táboře č. 25 v republice Komi.[3]

Po propuštění v listopadu 1977 se stal členem Ukrajinské Helsinské skupiny. V dubnu 1979 shrnul politický program hnutí za lidská práva do článku „Правозахисний рух в Україні. Його засади і перспективи“ (Hnutí za lidská práva na Ukrajině. Jeho základy a vyhlídky), které vyšly v Informačním bulletinu č. 4. Dva týdny před dalším zatčením byl abstinent Lytvyn násilím odveden do protialkoholní odvykací stanice, přivázán k posteli a brutálně zbit.[6] 5. července 1979, kdy byl vážně nemocný (žaludeční vřed, tromboflebitida), byl opět zatčen, obviněn z "podrývání autority státu" a odsouzen na tři roky v pracovním táboře. Členové Ukrajinské Helsinské skupiny byli součástí hromadného zatýkání disidentů před letními Olympijskými hrami v Moskvě roku 1980.[7] Byl vězněn v táborech Bila Cerkva, Buča (Kyjevská oblast) a Cherson.

Roku 1982 byl obviněn z „antisovětské agitace a propagandy“ a odsouzen k 10 letům v pracovním táboře a 5 letům vyhnanství. Od května 1982 byl umístěn v táborech se zpřísněným režimem Kučyno, Polovynka, Vsesvyatske v Permském regionu. Roku 1983 se dozvěděl o smrti své ženy ve vězení. Jeho syn poté žil se svou babičkou.[8]

21. srpna 1984 ho táborový lékař odmítl ošetřit a Lytvyn byl o tři dny později nalezen ve své cele s prasklým žaludečním vředem. 5. září zemřel v nemocnici ve městě Chusovoj. Roku 1984 zemřel v pracovním táboře Kučyno i další člen Ukrajinské Helsinské skupiny Olexa Tychy a ve vězeňské nemocnici Valerij Marčenko[1] a roku 1985 také Vasyl Stus.

V listopadu 1989 byly jejich ostatky převezeny do Kyjeva a slavnostně pohřbeny na hřbitově Baikove.[9] Roku 1994 byla na žádost jeho matky zřízena Lytvynova pamětní síň v Barachty.[5]

Roku 2006 obdržel posmrtně Řád za odvahu z rukou prezidenta Ukrajiny.[10]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Юрій Литвин. Люблю - значить живу. Публіцистика. Упорядник Анатолій Русначенко. - К.: Видавничий дім „KM Academia“, 1999. 96 с
  • Юрій Литвин (Портрети сучасників).— Нью-Йорк: Закордонне представництво Української Гельсінкської групи. - 1980.— С. 32

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b СМЕРТЬ УКРАИНСКИХ ПОЛИТЗАКЛЮЧЕННЫХ В ЛАГЕРЕ (1984, 19/20-1), ВЕСТИ ИЗ СССР, 31.10.1984
  2. ↑ Internet Encyclopedia of Ukraine: Lytvyn, Yurii
  3. ↑ a b c ЛИТВИН Юрій Тимонович, stránky O. Tychyho
  4. ↑ Роман Титикало, Роль Медведчука: Юрій Литвин і Василь Стус мали одного адвоката та загинули в одному таборі, ІСТОРИЧНА ПРАВДА, 2020
  5. ↑ a b c БАЖАН Олег Григорович: ЛИТВИН Юрій Тимонович, Енциклопедії історії України, 2009
  6. ↑ The Persecution of the Ukrainian Helsinki Group, Toronto 1980, pp. 32
  7. ↑ David Kowalewski, Cracking down on dissent, The Ukrainian Review 1989, pp. 11-17
  8. ↑ ДИСИДЕНТСЬКИЙ РУХ В УКРАЇНІ: ЛИТВИН ЮРІЙ ТИМОНОВИЧ
  9. ↑ A day in history - Stus, Lytvyn, and Tykh were reburied, Galinfo, 19.11.2020
  10. ↑ Про відзначення державними нагородами України засновників та активістів Української Громадської Групи сприяння виконанню Гельсінкських угод, 8.11.2006

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Г.Касьянов. Незгодні: українська інтелігенція в русі опору 1960-1980-х років. / G. Kasyanov. Dissenting voices: the Ukrainian intelligentsia in the resistance movement of the 1960s to 1980s — Kyiv: Lybid, 1995.— pp. 165, 168, 173.
  • А.Русначенко. Національно-визвольний рух в Україні. / A. Rusnachenko. The National Liberation Movement in Ukraine. – Kyiv: The O. Teliha Publishing house, 1998, pp. 212
  • The Ukrainian Helsinki Group. On the twentieth anniversary of its creation. — Kyiv.: URP, 1996.— pp. 24-25.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jurij_Lytvyn&oldid=23828874“