Přeskočit na obsah

Jáchym z Fiore

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Joachim von Floris)
Jáchym z Fiore
Narození1135
Celico
Úmrtí30. března 1202 (ve věku 66–67 let)
Pietrafitta
Místo pohřbeníSan Giovanni in Fiore Abbey
Povoláníteolog
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Gioacchino da Fiore (freska, 1573)

Jáchym z Fiore, italsky Gioacchino da Fiore [džoakíno] a latinsky Joachim de Floris (kolem 1135, Celico u CosenzyKalábrii30. března 1202, opatství Fiore v Kalabrii) byl italský mnich, spekulativní teolog, mystik a milenarista.

Narodil se v zámožné rodině notáře, vzdělával se v Cosenze a pracoval jako notář v Palermu na Sicílii. V roce 1159 vykonal pouť do Svaté země a v Jeruzalémě prožil duchovní obrácení, takže potom žil několik let jako poustevník a potulný kazatel. Vstoupil do cisterciáckého kláštera v Sambucine a potom v Corazzu, kde byl patrně 1168 vysvěcen na kněze. Zcela se věnoval studiu Bible, zejména knihy Zjevení Janova, a roku 1177 byl proti své vůli zvolen opatem.

Roku 1182 ho papež Lucius III. na jeho žádost úřadu zprostil a Jáchym pak vystřídal několik klášterů, kde usilovně studoval a diktoval své spisy. Kolem 1190 založil klášter ve Fiore v Kalábrii, kde také zemřel. Svou opravdovostí a způsobem života si získal velkou autoritu i u dalších papežů a Dante Alighieri ho v Božské komedii představuje mezi světci. Jeho svátek se slaví 29. května.

Veliký vliv si Jáchym získal svým výkladem dějin na základě Boží Trojice a Zjevení Janova. Podle Jáchyma se totiž dějiny dělí do tří období:

  • období Boha Otce, kdy platil Starý zákon a které skončilo příchodem Kristovým;
  • období Syna, kdy platí Nový zákon, ale církev musí mít svoji hierarchii a řády; toto období mělo skončit roku 1260, kdy začne
  • období Ducha svatého, to znamená čisté svobody, kdy bude vládnout pouze láska.

Toto pojetí se neobyčejně rychle šířilo, ale po Jáchymově smrti bylo odmítnuto Lateránským koncilem (1215) i Tomášem Akvinským a nakonec roku 1263 odsouzeno jako hereze. Nicméně i dále ovlivňovalo františkánské „spirituály“, Bratří svobodného Ducha a další, zejména pozdně středověká anarchická hnutí.

Myšlenka trojice dějinných období se od 16. století obecně prosadila, ruští carové prohlásili Moskvu za „Třetí Řím“ a ještě Hitlerova Třetí říše se původně opírala o představu následnosti středověké, Bismarckovy a nacistické říše.

Dialogi de prescientia Dei
  • Liber Concordiae Novi ac Veteris Testamenti („Soulad Starého a Nového zákona“), jeho nejvýznamnější dílo.
  • Expositio in Apocalipsim („Výklad knihy Zjevení“)
  • Psalterium Decem Cordarum („Žaltář o deseti strunách“)
  • De ultimis tribulationibus („O trápeních poslední doby“)
  • Tractatus super quattuor Evangelia („Traktát o čtyřech evangeliích“).

Kromě toho se mu neprávem připisovala řada dalších spisů, zejména Vaticinia de Summis Pontificibus, kniha proroctví o budoucnosti papežství.

Ve 13. století byla z jeho spisů sestavena – pravděpodobně ve františkánském prostředí – kompilace nazvaná Introductorius in Evangelium aeternum, známá pod zkráceným názvem Evangelium aeternum (Věčné evangelium)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • F. Heer, Evropské duchovní dějiny. Praha 2000
  • Otttův slovník naučný nové doby, heslo Jáchym z Flory. Sv. 5, str. 81

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joachim of Fiore na anglické Wikipedii.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]