Jan Krenz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Krenz
Jan Krenz Polish conductor.jpg
Základní informace
Narození 14. července 1926 (93 let)
Włocławek
Žánry symfonie
Povolání dirigent a hudební skladatel
Nástroje klavír
Ocenění medaile Gloria Artis za přínos kultuře
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Krenz (* 14. července 1926 Wloclawek) je polský hudební skladatel a dirigent.

Život[editovat | editovat zdroj]

Klavír studoval nejprve u Stanislawy Raubeové ve Varšavě. Za německé okupace pokračoval ve studiu hry na klavír u Zbigniewa Drzewieckého, dále studoval skladbu u Kazimierza Sikorského a dirigování u Kazimierza Wilkomirského. V roce 1943 byl na konspirativním koncertě proveden jeho Smyčcový kvartet. Studia dokončil v roce 1947.

Jako dirigent debutoval v roce 1946 v Lodži, kde představil mimo jiné i svou Toccatu pro klavír a smyčcový orchestr. V letech 1947–1949 byl druhým dirigentem Státní filharmonie v Poznani a zároveň v poznaňské opeře nastudoval operu Únos ze serailu Wolfganga Amadea Mozarta. Od roku 1950 pravidelně vystupoval v zahraničí. V letech 1949–1951 byl asistentem Grzegorze Fitelberga, ředitele rozhlasového orchestru v Katovicích. Po Fitelbergově smrti v roce 1953 jej ve funkci šéfdirigenta vystřídal. S orchestrem absolvoval řadu úspěšných zahraničních zájezdů, včetně historicky nejdelšího turné polského orchestru po Sovětském svazu, v Mongolsku, Číně, Japonsku, Novém Zélandu a Austrálii, kde absolvoval celkem 55 koncertů. 1953 zemřel Fitelberg

V roce 1967 se stal prvním dirigentem a v roce 1968 také uměleckým ředitelem Velkého divadla ve Varšavě. V letech 1968–1973 pak vedl dánský rozhlasový orchestr v Kodani a spolupracoval s holandskou rozhlasovou stanicí Hilversum (1983-1985), stejně jako s orchestrem Yomiuri Nippon Symphony Orchestra v Tokiu. V letech 1979–1982 byl také generálním hudebním ředitelem v Bonnu. S orchestrem Beethovenhalle prováděl i operní představení. Jako host řídil většinu světových symfonických orchestrů (Berlínská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Leningradská filharmonie, Tonhalle v Curychu, Orchestr della Scala v Miláně, Royal Concertgebouw v Amsterdamu, Česká filharmonie a další orchestry v Londýně a ve Spojených státech). Pravidelně se účastní Mezinárodního festivalu soudobé hudby Varšavský podzim a festivalů v Edinburghu, Bergenu, Praze, Montreux, Osace a ve Vídni.

Krenz nahrává, mimo jiné, pro firmy Philips, Supraphon, Olympia Lyssna zejména hudbu polských skladatelů, ale i další díla klasické a romantické hudby. Nevyhýbá se ani současným skladatelům. Za své nahrávky získal řadu mezinárodních ocenění.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • Zlatý zkříž za zásluhy (1952)
  • Státní cena 2. stupně (1955)
  • Hudební cena města Katovice (1957)
  • Cena ministra kultury a umění 3. stupně (1963)
  • Cena Svazu polských skladateů (1968)
  • Státní cena 1. stupně (1971)
  • Řád práce 2. třídy (1971)
  • Zlatá medaile Za zásluhy o Varšavu (1972)
  • Státní cena 1. stupně (1972)
  • Cena Rady rozhlasu a televize (1979)
  • Diamentowa Batuta – čestná cena k výročí 70. let polského rozhlasu (1995)
  • Cena ministra kultury a umění za rok 1998 (1999)
  • Medaile za zásluhy Gloria Artis (2005)
  • Řád Ecce Homo (2009)
  • Koryfej polské hudby za celoživotní dílo (2011)
  • Cena Zlatého Orfea za práci pro festival Varšavský podzim (dvakrát)

Nejdůležitější skladby[editovat | editovat zdroj]

  • 1. smyčcový kvartet (1943)
  • Triptych pro zpěv a klavír (1946)
  • Symfonie č. 1 (1947–1949)
  • Klasická serenáda pro malý orchestr (1950)
  • Dvě písně (smutná a veselá) pro sbor a cappella (1950)
  • Kvartet pro flétnu, hoboj, klarinet a fagot (1950)
  • Symfonický tanec pro orchestr (1951)
  • Venkovská serenáda pro malý orchestr (1951)
  • Rapsodie pro smyčcový orchestr, xylofon, tam-tam, kotle a čelestu (1952)
  • Concertino pro klavír a malý orchestr (1952)
  • Musica per clarinetto solo (1958)
  • Capriccio pro 24 nástrojů (1961–1962)
  • Messa breve per coro e campane (1982)
  • Masky – symfonický triptych (1982–1985)
  • Musica da camera per quartetto d’archi (Smyčcový kvartet č. 3, 1983)
  • Sonatina per due violini soli (1986)
  • Epitafion pro orchestr (1989–1990)
  • Symfonie č. 2 (quasi una fantasia) (1989–1992)
  • Sinfonietta per fiati (1994–1995)
  • Impromptu pro violoncello (1997)
  • Tristan in memoriam. Postludium per quartetto d’archi (1997)
  • Aria a Perpetuum Mobile pro orchestr (2004)
  • Předehra pro symfonický orchestr (2005)
  • Requiem pro baryton sólo, smíšený sbor a orchestr (2007)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mieczysław Kominek: Zawierzyłem losowi. Wywiad z Janem Krenzem. „Studio”, nr 7/1993, Prószyński i S-ka, Warszawa, ISSN 1230-0799.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]