Jílové minerály

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fotografie smektitu, jednoho z představitelů jílových minerálů v elektronovém mikroskopu. Je vidět šupinkovitý charakter jednotlivých krystalů

Jílové minerály jsou široce definovaná skupina hydratovaných hlinitokřemičitanů s rozvrstvenou strukturou (tzv. fylosilikáty), tvořenou tetraedricky a oktaedricky uspořádanými molekulami s kationty (K, Mg, Na, Fe a jiné). Tvoří mikroskopické (méně než 2 um) šestiúhelníkové plotýnkové částice podobné slídě. Vyskytují se však v jemnozrnných agregátech, po smíchání s vodou s různým stupněm plasticity, což je jedna z jejich nejcharakterističtějších vlastností.[1] Pro některé je typické bobtnání (montmorillonit). Tvoří jednu ze základních složek usazených hornin a půd. Vznikají běžně zvětráváním (například ze živců) nebo nízkoteplotní hydrotermálních alterací. Jde o druhotné minerály vznikající většinou v rámci půdotvorného procesu ze seskvioxidů. Většinou mají krystalickou strukturu, pouze alofány jsou amorfní.

Přesná definice termínu jílový minerál však neexistuje.[2] K přesnému určení jílových minerálů je nutná rentgenová prášková difrakční analýza.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Struktura illitu

Jílové minerály jsou podobně jako fylosilikáty tvořeny vrstvami tetraedrů a oktaedrů. Tetraedry (čtyřstěny) jsou molekuly tvořené křemíkem obklopeným 4 atomy kyslíku (SiO4). Spojením několika tetraedrů, sdílením 3 okrajových kyslíků, mohou vzniknout větší destičky tvořené tetraedry, ve kterých se nesdílené kyslíku nacházejí na stejné straně, zatímco druhou stranu tvoří hexagonální mřížka sdílených atomů kyslíku.

Oktaedrická vrstva je tvořena dvěma vrstvami blízko sebe se nacházejících kyslíků nebo hydroxylových kationtů, mezi nimiž se nachází jeden kation (XO6). Tímto kationem (X) může být hliník, železo nebo hořčík. Kvůli různému podílu nábojů kationtů (např. Al3+, Fe2+, Fe3+) jsou rozeznávána dioktaedrická (s trojmocnými kationty) a trioktaedrická uspořádání (s bivalentními ionty).

Spojováním vrstev oktaedrů a tetraedrů lze vytvořit různé typy vrstevnatých struktur, což má v přírodě za následek existenci různých typů jílových minerálů. Zajímavostí je že 1 g smektitu může mít díky komplikované rozvrstvené struktuře jeho minerálů povrch 500 až 850 m², přičemž illit, jehož krystaly jsou větší, má při stejné hmotnosti povrch jen 7 až 30 m².

Členění[editovat | editovat zdroj]

Jílové minerály se dělí na tyto skupiny (za hlavní jílové minerály, tvořící jílovité sedimenty jsou považovány především první 3 skupiny):[3]

Dělení podle fyzikálně-chemických vlastností[editovat | editovat zdroj]

  1. skupina kaolinitu
  2. skupina montmorillonitu
  3. skupina illitu
  4. skupina alofánu

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Jíly vznikají přestavbou struktury jiných minerálů nebo hornin, nejčastěji chemickým zvětráváním nebo hydrotermálně. Zvětráváním živců vzniká kaolinit, zvětráváním slíd illit a zvětráváním vulkanického skla smektit. K nahromadění jílů pak může docházet dodatečnou erozí kůr zvětrávání a přesunu tohoto materiálu do sedimentační pánve.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Jílové minerály mají velký hospodářský význam. Tvoří základ půd a mnoha usazených hornin. Jsou použitelné jako účinný indikátor geologických procesů (např. charakter a rychlost zvětrávání, (paleo) klima, PT podmínky diageneze a anchimetamorfózy a další). Používají se při výrobě keramiky a porcelánu. Využívají se jako absorbenty ropy, plnidla (bílá barva), vrtné výplachy, izolanty a jiné. Důležité je jejich použití při peletizaci železných rud. Některé lze považovat za nanomateriály (např. smektit).

Lokality[editovat | editovat zdroj]

V Čechách se jíly nacházejí blízko Žatce, Loun, v chebské a budějovické pánvi. Kvalitní kaolin se v České republice nachází a těží v okolí Kadaně, Podbořan, Karlových Varů, PlzněZnojma.

Významným ložiskem bentonitu v ČR je lokalita Rokle u Kadaně.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ílový minerál na slovenské Wikipedii.

  1. Guggenheim, S., Martin, RT, 1995, Definition of clay and clay mineral: Joint report of the Aipe Nomenclature and CMS Nomenclature Committees. Clays and Clay Minerals, Vol. 43, No. 2, s. 255-256
  2. Hillier, S., 2003, Clay mineralogy. In Middleton, G.V. (Editor), Encyclopedia of sediments and sedimentární Rocks. Kluwer Scientific Publishers, Dordrecht, s. 139-142
  3. Šucha, V., 2001, Jíly v geologických procesech. Acta Geological Universitas Comenianae, monografické série, Univerzita Komenského v Bratislavě, Bratislava, 159 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]