Ivan Vasiljevič Boldin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ivan Vasiljevič Boldin
Narození 3.jul. / 15. srpna 1892greg.
Vysokaja
Úmrtí 28. března 1965 (ve věku 72 let)
Kyjev
Místo pohřbení Bajkovův hřbitov
Alma mater Frunzeho vojenská akademie
Ocenění medaile Za vítězství nad Německem
medaile Za Odru, Nisu a Baltské moře
medaile Za dobytí Vídně
medaile 30 let sovětské armády a námořnictva
Kříž svatého Jiří
… více na Wikidatech
Politická strana Komunistická strana Sovětského svazu
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ivan Vasiljevič Boldin (3.jul./ 15. srpna 1892greg., Vysokaja28. března 1965, Kyjev) byl sovětský generál během druhé světové války.

Život[editovat | editovat zdroj]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rolnické rodině ve vesnici Vysokaja nedaleko Penzy západně od Samary. Absolvoval základní školu a dva ročníky gymnázia, poté pracoval na rodinném hospodářství. Do řad ruských vojáků bojujících v první světové válce byl odveden hned v roce 1914. Celou válku absolvoval ve 23. střeleckém pluku na turecké frontě přičemž se mu podařilo dostudovat střední školu. V závěru války byl politicky aktivní, byl členem plukovního i divizního revolučního výboru. Po demobilizaci se vrátil do rodného kraje.

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Po návratu byl dále politicky aktivní, v roce 1918 vstoupil do Komunistické strany a stal se členem jejího výboru v Penze. Roku 1919 se dobrovolně přihlásil do Rudé armády. Během občanské války bojoval proti Finům na Karelské šíji, na estonských hranicích, bránil Petrohrad proti Judeničovi a nakonec bojoval ve válce proti Polákům.

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Díky svým výsledkům byl vybrán pro studium na důstojnické škole, kterou ukončil v roce 1923. Byl dále politicky aktivní a jeho kariéra začala nabírat vojensko-politický směr. Dvakrát absolvoval kurz na Frunzeho vojenské akademii, působil ve vojenských i politických funkcích i jako politický komisař. V negativním slova smyslu se podílel na průběhu stalinských vojenských čistek a po jejich skončení byl mezi těmi, kteří zaujali uprázdněné posty. Postupoval přes velitele divize, velitele sboru až na místo velitele Kalininské vojenské oblasti.

Počátek druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Při obsazení východního Polska v září 1939 velel jednomu ze zúčastněných vojenských uskupení a hned poté vedl delegaci, která „vyjednala“ okupaci Litvy. Jako podřízený Georgije Žukova se zúčastnil obsazení rumunské Besarábie. Poté byl povýšen do generálské hodnosti a v roce 1940 jmenován zástupcem velitele Speciální vojenské oblasti Západ.

Velká vlastenecká válka[editovat | editovat zdroj]

Po německém napadení Sovětského svazu 22. června 1941 se Boldin na základě platných rozkazů pokusil se svými vojsky o protiútok, ale dostal se se svými jednotkami do obklíčení, ze kterého se mu ale u Smolenska podařilo probít. Poté byl pověřen neúspěšným protiútokem u Vjazmy, při kterém se opět dostal do obklíčení a ze kterého se mu opět podařilo, byť zraněnému, uniknout. Úspěch sklidil jako velitel 50. armády při odražení Němců a při následném protiútoku na přístupech k Moskvě na přelomu let 1941 a 1942. Vzhledem k tomu, že se v roce 1942 odehrávaly boje převážně na jižním směru, byl pro Boldina poměrně klidným a po obnovení bojů ve střední části fronty dostávala oslabená 50. armáda až do konce války víceméně jen podřadné a pomocné úkoly. V lednu 1945 s jeho výkony nespokojený Konstantin Rokossovskij odvolal z velení 50. armády. Boldin byl poté jmenován zástupcem velitele 3. ukrajinského frontu, který posléze osvobodil Prahu.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Období odstavování úspěšných válečných velitelů na vedlejší funkce zajistilo Boldinovi opětovný postup. V roce 1946 se stal velitelem 8. gardové armády, která byla součástí okupačních vojsk na území Německa. Následovaly posty velitelů vojenských oblastí na východní Sibiři a v Kyjevě a v roce 1958 odešel do penze. Zemřel v Kyjevě 28. března 1965.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Stalinovi generálové - editor Harold Shukman, autor statě David Glantz, Londýn 1997