Ismail I.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ismá‘íl I.
Portrét šáha Ismá‘íla od benátského umělce
Portrét šáha Ismá‘íla od benátského umělce
Narození 17. července 1487
Ardabíl
Úmrtí 23. května 1524 (ve věku 36 let)
Ardabíl
Místo pohřbení Ardabíl
Komplex hrobky a svätyne šajcha Safího ad-Dína v Ardabíle
Povolání panovník, básník a spisovatel
Národnost Kurdové, Pontští Řekové a Gruzíni
Manžel(ka) Tadžlu Chanum
Děti Tahmásp I.
Elkas Mirza
Sam Mirza
Bahram Mirza
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ29349118
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ25543028
Rodiče Shaykh Haydar a Halima Begum
Příbuzní Ismá‘íl II., Muhammad Chodábende, Suleiman Mirza, Pari Khan Khanum[1], Haydar Mirza Safavi[2], Ali Mirza, Zeynab Begum a Maryam Begum (vnoučata)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zillulláh Abú-l-Muzaffar Sultán Ismá‘íl Šáh, zkráceně Ismá‘íl I.[3] (persky اسماعیل‎, ázerbájdžánsky Şah İsmayıl Səfəvi; 17. července 148723. května 1524), byl zakladatel safíovské říše a zároveň první novodobý perský šáh (15011524). Pocházel z rodu šejcha Safíuddína († 1334), tvůrce súfijského řádu, jeho otcem byl šejch Hajdar Safáví († 1488), matkou Álám Šáh Begúm, dcera sultána akkojunluské říše Uzun Hasana.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Ismá‘íl byl od smrti svého bratra Alího (1494), zabitého v konfliktu s turkitskou dynastií Akkojunlu, vůdcem šíitského súfijského řádu Safávíja, který zvláště od dob šejcha Džunajda (14471460) získal v dnešním severozápadním Íránu také politický vliv. Nezletilého Ismá‘íla podporovaly v boji o moc s Akkojunlu turkitské jednotky kizilbašů (neboli červených čepic), jimž se během několika málo let podařilo ovládnout většinu Ázerbájdžánu i s městem Tabrízem – tam přijal zhruba čtrnáctiletý Ismá‘íl v červenci 1501 starobylý perský titul šáhanšáh-e Írán (král králů Íránu), srovnatelný s titulem císař na západě.

V roce 1503 dobyla Ismá‘ílova vojska Irák, v roce 1508 Fárs (starověkou Persidu) a o dva roky později Chorásán a Herát, čímž byly kontury hranic novověké Persie v hrubých rysech vytyčeny. Tyto úspěchy však zastínila v srpnu 1514 porážka v bitvě na Čaldiránské rovině, v níž nad safíovským jezdectvem triumfovala osmanská artilerie sultána Selima I. (15121520). Sám Ismá‘íl musel z bitvy uprchnout a celý jeho harém padl do rukou vítězů; dobyto bylo i sídelní město Tabríz spolu se severním Irákem. Boj s Osmany na západě se měl stát hlavním zahraničněpolitickým problémem téměř všech bezprostředních šáhových nástupců.

Za Ismá‘ílovy vlády se na území Íránu začala přísně prosazovat šíitská forma islámu, která postupně zcela převládla a tvoří dodnes charakteristický rys oblasti. Ismá‘íl I. byl od mládí literárně činný a pod pseudonymem Chatáí (Chybující) psal mysticko-náboženské básně v perštině a ázerbájdžánštině, často zaměřené na určité cílové skupiny. V nečetných zprávách Evropanů z té doby (Portugalec Antonio Tenreiro) je šáh popisován jako krutý vladař – prý osobně pobíjel mečem zajatce a vyznačoval se i patologickou zálibou v zabíjení zvířat. Říše, kterou vytvořil, nicméně existovala více než dvě stě let a stala se základem moderního íránského národního státu.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. [cit. 2016-09-27]
  2. [cit. 2016-10-03]
  3. Původně se šáh nazýval Šejch Ismá‘íl Abú-l-Muzaffar ibn Šejch Hajdar ibn Šejch Džunajd. Titul Zillulláh, který po Ismá‘ílovi užívali i všichni ostatní safíovští šáhové, znamená "stín Boží" – jde o termín, objevující se už v díle filozofa a astronoma Násiruddína at-Túsího ve 13. století, přičemž v safíovské době zdůrazňoval světskou autoritu vladaře.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SAVORY, Roger. Iran under the Safavids. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. 277 s. ISBN 9780521042512. (anglicky) 
  • TAUER, Felix. Svět islámu. Jeho dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad, 1984. 302 s. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Znak z doby nástupu Perský šáh
15011524
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Tahmásp I.