Heorhij Majboroda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Heorhij Ilarionovyč Majboroda
Narození 18. listopadu (1. prosince) 1913
Pelechivščyna
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí 6. prosince 1992 (ve věku 79 let)
Kyjev
UkrajinaUkrajina Ukrajina
Národnost ukrajinská
Povolání hudební skladatel
Významná díla
Ocenění Leninův řád
Medaile Za bojové zásluhy
medaile Za vítězství nad Německem
medaile Za osvobození Prahy
Řád rudého praporu práce
Národní umělec SSSR
Řád Vlastenecké války 2. třídy
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Heorhij Ilarionovyč Majboroda (ukrajinsky Гео́ргій Іларіо́нович Ма́йборода, rusky Георгий Илларионович Майборода Georgij Illarionovič Majboroda, 1. prosince greg. / 18. listopadu jul. 1913, Pelechivščyna, Poltavská gubernie, Ruské impérium6. prosince 1992 Kyjev, Ukrajina) byl ukrajinský hudební skladatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Heorhij Ilarionovyč Majboroda se narodil koncem roku 1913 v osadě Pelechivščyna v Poltavské gubernii, poblíž Kremenčuku. Jeho otec byl prostý, ale velmi sečtělý a hudebně založený rolník. Majboroda ukončil roku 1928 sedmiletku a roku 1931 Kremenčuckou střední průmyslovou školu. Od roku 1931 pracoval v Záporožském hliníkovém kombinátu, zúčastnil se však i budování Dněprostroje, kde se svým mladším bratrem Platonem působil ve sboru Dnipreľstan.[1]

Brzy jej však zájem o hudbu přivedl do Kyjeva, kde roku 1936 ukončil studium na Kyjevské hudební škola a roku 1941 na Kyjevské konzervatoři, kde studoval kompozici u Levka Revuckého.[2] Již v červenci téhož roku narukoval do Rudé armády a brzy padnul (spolu s bratrem Platonem a skladatelem Hermanem Žukovským) v bojích u Myronivky do německého zajetí. Když byl zajatecký tábor 28. ledna 1945 osvobozen, zařadil se Majboroda opět do vojska jako řadový kulometčík a účastnil se mj. Pražské operace.[1]

Po návratu do Kyjeva v letech 1945–1949 absolvoval pod vedením Revuckého aspiranturu na Kyjevské konzervatoři a v letech 1950–1958 tam vyučoval orchestraci a čtení partitur. Poté pracoval jako svobodný skladatel a funkcionář Svazu skladatelů USSR (v letech 1962–1967 tajemník, v letech 1967–1968 předseda předsednictva) a Svazu skladatelů SSSR. V letech 1967–1980 byl rovněž poslancem Nejvyššího sovětu USSR.[3][2]

Od 30. let 20. století žil v Kyjevě a tam i zemřel 6. prosince 1992. Byl pochován na Bajkovském hřbitově.

Mladším bratrem H. I. Majborody byl Platon Ilarionovyč Majboroda (1918–1989), rovněž významný hudební skladatel, a jeho synem operní pěvec (barytonista) Roman Heorhijovyč Majboroda (nar. 1943).[2]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Heorhij Majboroda byl po uvedení své opery Mylana roku 1957 jmenován zasloužilým umělcem USSR a po uvedení opery Arsenal roku 1960 národním umělcem SSSR. Stal se rovněž nositelem státní ceny USSR T. H. Ševčenka (1963) a republikové ceny M. Lysenka (1984), Leninova řádu a řádu Rudého praporu práce.[3][2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Heorhij Majboroda se značně přičinil o rozvoj ukrajinské hudby. Pracoval v různých žánrech, přičemž převažuje heroicko-patriotická tematika.[3] Význačné místo ve skladatelově díle zaujímala poezie ukrajinských básníků — Tarase Ševčenka, Ivana Franka a jiných.

Jeho styl byl celkově konzervativní, postavený na hudbě 19. století, ruském romantickém stylu a ukrajinském folklóru, vykazující příbuznost se Z. Kodálym a F. Deliusem; u obecenstva měl často značný úspěch.[3] Virko Baley v Grove Grove Dictionnary of Opera mu přiznává „individuální, ač úzkou, osobitost‟ a chválí jeho „značné melodické nadání, dobré, ač konvenční, porozumění orchestru a schopnost komponovat v jasných a stručných hudebních strukturách‟.[3]

Vedle vlastních skladeb spolu s L. Revuckým editoval a instrumentoval klavírní a houslový koncert Viktora Stepanovyče Kosenka (1896–1938).[3]

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Mylana (Милана), na libreto A. Turčynské, 1957
  • Arsenal (Арсенал), na libreto O. Levady a A. Malyška, 1960
  • Taras Ševčenko (Тарас Шевченко), na vlastní libreto, 1964
  • Jaroslav Moudrý (Ярослав Мудрий), na vlastní libreto, dokončeno 1973, premiéra 1975

Vokálně-orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Kantáta Přátelství národů (Дружба народів), na slova M. Ryľského a O. Novyckého, 1948
  • Vokálně-symfonická báseň Záporožci (Запорожці), na slova L. Zabašty, 1954
  • Koncert pro hlas a orchestr, 1969

Orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Symfonie č. 1, 1938/1940
  • Symfonická báseň Lilie (Лілея), na motivy T. Ševčenka, 1939
  • Symfonická báseň Kameníci ("Каменярі), na motivy I. Franka, 1941
  • Symfonická báseň Huculská rapsodie (Гуцульська рапсодія), 1949/1951, 2. redakce 1952
  • Symfonie č. 2 „Jarní“, 1952/1953, 2. redakce 1966
  • Suita z hudby k Shakespearově tragédii „Král Lear“, 1959
  • Symfonie č. 3, 1976/1978
  • Koncert pro housle a orchestr, 1977
  • Slavnostní předehra, 1985
  • Symfonie č. 4 „Podzimní“, 1986/89
  • Symfonické variace pro violoncello a orchestr, 1987

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • sbory na slova M. Ryľského (Неначе сон, На біду гречку впали роси), V. Sosjury (Дощ), D. Pavlyčka a dalších
  • romance a písně na slova T. Ševčenka, I. Franka, L. Ukrajinky, V. Sosjury, A. Malyška, A. S. Puškina. A. Mickiewicze, P. Tyčyny, T. Masenka, S. Ščipačova, V. Simoněnka, O. Juščenka a dalších
  • písně pro děti
  • úpravy lidových písní

Hudba pro divadlo a film[editovat | editovat zdroj]

  • Jako by kámen hovořil (Якби каміння говорило, 1958)
  • Vojačka (Солдатка. 1959)
  • Tauris (Таврія, 1959)
  • Omyl Honoré de Balzaca (Помилка Оноре де Бальзака, 1968)
  • Rodina Kocjubinských (Родина Коцюбинських, 1970)
  • Nina (Ніна, 1971)
  • Dlouhá cesta do krátkého dne (Довга дорога в короткий день, 1972)

Úcta[editovat | editovat zdroj]

O skladateli natočila roku 1982 film ukrajinská dokumentaristka Ljudmyla Vasylivna Mychalevyčová. V roce 1995 byla H. I. Majborodovi v Kyjevě na domě čp. 16 v ulici Mychajla Hruševského odhalena bronzová pamětní deska s poprsím skladatele od sochaře Oleksandra Pavlovyče Skoblikova.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Георгий Майборода [online]. Poltava: Welcome to Poltava, [cit. 2015-01-02]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  2. a b c d МУХА, Антон Іванович. Композитори України та української діаспори: Довідник. Київ : Музична Україна, 2004. 352 s. ISBN 966-8259-08-4. S. 192-193. (ukrajinsky)  
  3. a b c d e f BALEY, Virko. Mayboroda, Heorhy Ilarionovych. In The New Grove Dictionary of Opera. London : Oxford University Press, 2007. Dostupné online.  (anglicky) (omezený přístup)
  4. Захоплюючий Київ

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALEY, Virko. Mayboroda, Heorhy Ilarionovych. In The New Grove Dictionary of Opera. London : Oxford University Press, 2007. Dostupné online.  (anglicky) (omezený přístup)
  • МУХА, Антон Іванович. Композитори України та української діаспори: Довідник. Київ : Музична Україна, 2004. 352 s. ISBN 966-8259-08-4. S. 192-193. (ukrajinsky)  
  • ГОРДІЙЧУК, Микола Максимович. Георгій Ілларіонович Майборода : нар. арт. СРСР. Київ : Мистецтво, 1963. 106 s. (ukrajinsky)  
  • ЗІНЬКЕВИЧ, Олена Сергіївна. Георгій Майборода : биография отдельного лица. 2. vyd. Київ : Музична Україна, 1983. 71 s. (ukrajinsky)  
  • ГОЛОВЧУК, Т. П.; ГОЛОВЧУК, О. Я.; (ED.). Музика - мистецтво серця! До 100-річчя від дня народження Георгія Майбороди. Київ : Богдана, 2012. 199 s. ISBN 978-966-425-014-3. (ukrajinsky)