Helen Quinnová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Helen Quinnová
Helen Quinn1.jpg
Narození 19. května 1943 (76 let)
Melbourne
Alma mater Stanfordova univerzita
DESY
Universita v Melbourne
Pracoviště Harvardova univerzita
Stanfordova univerzita
Obor fyzika
Ocenění Dirac Prize (2000)
Dirac Prize (2000)
medaile Oskara Kleina (2008)
Sakurai Prize (2013)
Benjamin Franklin Medal (2018)
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Helen Rhoda Arnold Quinnová (* 19. května 1943 Melbourne) je americká fyzička austrálského původu zabývající se fyzikou elementárních částic. Její práce se týká především hledání jednotné teorie tři interakcí, silné, elektromagnetické a slabé. Obdržela několik vyznamenání včetně Diracovy medaile.

Život[editovat | editovat zdroj]

Quinnová absolvovala střední školu ve Victorii v Austrálii a následně nastoupila na University of Melbourne. Na doktorské studium přešla do USA na Stanfordovu univerzitu. V roce 1967 získala doktorát, v té době tvořily ženy méně než 2% fyziků. Postgraduální práci absolvovala v německé urychlovačové laboratoři DESY v Hamburku. Následně strávila sedm let na Harvardově univerzitě předtím, než se vrátila do Stanfordu, kde získala post profesorky fyziky na Stanford Linear Accelerator Center.

Příspěvky ve fyzice[editovat | editovat zdroj]

Společně s Howardemem Georgim a Stevenem Weinbergem ukázala[1] že tři typy základních fyzikálních interakcí (silná, elektromagnetická a slabá), které vypadají velmi odlišné když pozorujeme jejich chování v běžném světě, se stávají velmi podobné v procesech s extrémně vysokými energiemi. Proto mohou být tyto tři interakce aspekty jediné sjednocené interakce. Navrhla také možnou novou symetrii vesmíru, později známou jako Pecceiova–Quinnové symetrie[2]. Tato vysvětluje jak může v silné interakci platit CP symetrie, ačkoli ve slabé interakci tato symetrie neplatí. Jedním z důsledků této teorie je předpověď částice známé jako axion. Tato částice dosud nebyla pozorována, ale uvažuje se o ní jako o možném kandidátovi na temnou hmotu.

Rovněž společně s Weinbergem a Enrico Poggiem ukázala, jak může být fyzika kvarků použita k předpovědi některých aspektů fyziky hadronů (což jsou částice složené z kvarků) bez ohledu na detaily struktury hadronů.[3] Tato vlastnost je známa jako kvark-hadronová dualita.

V několika různých zemích vystoupila s přednáškou "Chybějící antihmota", ve které naznačuje, že tato oblast výzkumu je velmi slibná.

Dlouhodobě se angažuje v otázce výchovy. V Kalifornii, pracuje s učiteli ze základních a středních škol, tak aby se naučili předávat zábavu a vzrušení související s fyzikou studentům.[4] Je členkou Rady pro vědecké vzdělávání v rámci Národní rady pro výzkum. Předsedala výboru, Národní rady pro výzkum který v roce 2012 vyvinul "Rámec pro K-12 vzdělávání vědy", který by se měl stát vodítkem pro vývoj multistátních norem pro vědecké vzdělávání. Konečná podoba dokumentu byla vydána v roce 2013 pod názvem "Příští generaci vědeckých standardů".

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Helen Quinn na anglické Wikipedii.

  1. Georgi, H.; Quinn, H.R.; Weinberg, S. (1974).
  2. Peccei, R.D.; Quinn, H.R. (1977).
  3. Poggio, E.C.; Quinn, H.R.; Weinberg, S. (1976).
  4. "Contemporary Physics Education Project"[nedostupný zdroj].
  5. It's an Honour

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]