Přeskočit na obsah

Hanne Darbovenová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hanne Darbovenová
Hanne Darbovenová (2002)
Hanne Darbovenová (2002)
Narození29. dubna 1941
Mnichov
Úmrtí9. března 2009 (ve věku 67 let)
Rönneburg nebo Hamburk
Příčina úmrtírakovina mízních uzlin
Místo pohřbeníHamburk-Rönneburg
ZeměNěmecko
Národnostněmecká
Alma materAkademie výtvarných umění v Hamburku
Povolánífotografka, malířka, kreslířka, konceptuální umělkyně, výtvarnice, hudební skladatelka a umělkyně
OceněníLichtwark Prize
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hanne Darbovenová (nepřechýleně Hanne Darboven; 29. dubna 1941 Mnichov – 9. března 2009 Hamburk) byla německá konceptuální umělkyně. Je považována za jednu z nejvýznamnějších postav poválečného německého umění 20. století.[1]

Proslavila se kresbami, které jsou založeny na geometrických nebo algebraických operacích (sčítání, permutace, inverze). Dílo zahrnuje četné série zarámovaných papírových listů, do kterých vepsala čísla, znaky a slova. Ústředním tématem Hanne Darbovenové byl vztah mezi prostorem a časem. Tím, že vymyslela svůj vlastní systém pro výpočet dat a kalendářů, zkoumá mnoho aspektů pojmu „čas“. Vizuální jazyk Hanne Darbovenové, který se vyvíjí z aktu počítání a psaní, obsahuje odkazy na historické události a události v jejím vlastním životě a odhaluje její literární a společenské zájmy. Díla nabývají různých podob: jsou zavěšena na zdi nebo zpracována ve formě publikací, filmů, hudebních skladeb nebo instalací.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Mnichově, ale společně se dvěma sestrami vyrůstala na rodinném statku v Rönneburgu, jižní části Hamburku, ve čtvrti Harburg. Otec tam založil obchod s potravinami a pražírnu kávy. V rodině byl silný zájem o umění, především hudbu. Hanne byla od dětství vynikající klavíristka. Po maturitě na gymnáziu se vzdala hudební činnosti a v letech 1962–1965 studovala na Akademii výtvarných umění v Hamburku. [2]

Čísla a čas

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1966 odjela do New Yorku, kde se po počáteční izolaci spřátelila s umělci minimalistického umění, jako byli Sol LeWitt a Carl Andre. V tomto období se začala ubírat vlastní cestou tvorby. Odmítla malbu a vytvořila první sériové kresby na milimetrovém papíře, který ručně zaplňovala čísly a grafickými záznamy kalendářních dat. Přišla na specifický způsob výpočtu křížového součtu, kterým převáděla čísla daného kalendářního data na jednotlivé číslice. Vyvinula systémy jednoduchých číselných řad ve sloupcích čísel a rámečcích podle zdánlivě libovolných kalendářních dat, podle přesně daných struktur (např. 3, 5, 7, 5, 3) se složitými posloupnostmi variací. Jednotlivá čísla aktuálního data rozpočítala do křížových součtů a opatřila je tzv. konstrukcí neboli „K-hodnotami“.[1] Její práce vzbudily pozornost na výstavě Working Drawings and other Visible Things on Paper Not Necessarily Meant to Be Viewed as Art (Pracovní kresby a jiné viditelné věci na papíře, jež není nezbytně nutné pokládat za umění), která byla uspořádána ve Visual Art Gallery v roce 1968.[3]

Psaní

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1969 se vrátila do Hamburku a začala svou tvorbu rozšiřovat o psané texty. V této vizuální formě písma využívala vektory, rámečky nebo vlnovky. Postupně do své tvorby integrovala historické texty, aktuální politické události, ručně psané eseje, novinové články a fotografie nebo tiskoviny prostřednictvím svého psaní jako formy uměleckého vyjádření. Opis Homérovy Odyssey (Zpěvy 1–5) je jedním z prvních ručně psaných děl.

V roce 1975 začala opisovat záznamy z lexikonů, básně a další literární předlohy, které upravovala podle vlastních rejstříků a vytvářela z obrazů a předmětů nové sestavy. Prostřednictvím číselných kódů, slovních textů, diagramů a fotografií zaznamenávala časový průběh dějin a jejich vztah k současnosti. V díle Friedrich II, Harburg 1986 použila čtyřistakrát motiv pohlednice z roku 1910 s pohledem na náměstí v Harburgu, na kterém je vidět i rodný dům Darbovenových. Životopis pruského krále Fridricha II. opsala z 19 listů. Pro přechod na dnešek potřebovala další čtyři listy, sedm pro roční účetní závěrku a 365 pro denní účetní závěrku. Výpočty spočívají v pokračování křížových součtů, takže nakonec má každý den své vlastní číslo, kterým se každý den stává individuálním. V roce 1979 do svého díla Bismarckova doba (Bismarckzeit) Darbovenová poprvé zahrnula sochu. Výsledkem tohoto časového zápisu byla díla jako Weltansichten 00–99 (1975–80), která se skládají ze stovek, někdy i tisíců identicky zarámovaných kompozic na papíře, visících v obrovských mřížkách, které pokrývají stěny celých výstavních prostor.

V práci Obrat ’80 (Wende 80) z roku 1980 využila interview mezi kandidáty na úřad kancléře, který uspořádal časopis Spiegel a začernila v něm odpovědi na 38 otázek. Dlouhý časový záběr zpracovala v Kulturní historii 1863–1983 (1980–1983), Evoluci Leibnitz a Evoluci ’86 (1986) s použitím pohlednic, titulků z časopisu Spiegel, fotografií filmových hvězd, starého katalogu o umění i vlastních dřívějších prací.[3] Darbovenová zaznamenávala také čas vlastního života a jeho plynutí. Kompozice jsou tvořeny matematicky přesnými zápisy v tabulkách na rozměrných čtverečkovaných papírech, které místy doplňují fotografie a pohlednice z New Yorku a Hamburku.[2]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]

Hudební nadání jí umožnilo, aby se jejím výrazovým prostředkem stal kromě fotografií a dobových dokumentů i notový zápis. Zvuky převáděla na čísla, odkazující k významným momentům kulturní historie, rukopisně skládané do tabulek vytvářejících velkorozměrné instalace. V roce 1980 začala překládat své číselné soustavy podle jednoduchého principu (číslo 0 = nota d apod.) do notových řad, které nechala zaranžovat profesionálním hudebníkem tradičním způsobem pro různé nástroje. Některé její skladby jsou nahrány a prezentovány na výstavách, jako například v kompozicích 24 zpěvů, Partitura 1 či Kvartet, opus 26, model 1 až 99. Jednotlivé instalace jsou doplněny nahrávkami s fragmenty písní Give peace a chance od Johna Lennona a Tichá noc, svatá noc od Josefa Grubera.[2] Na základě její skladby Requiem vznikl v roce 2014 videofilm Myšlenky v řádcích.[4]

Mezinárodně uznávaná umělkyně žila v ústraní a skrývala se před publicitou v přestavěném statku své rodiny v Hamburku-Rönneburgu. Svůj ateliér v domě s doškovou střechou v Harburgu proměnila roku 1990 ve velký projekt Děti tohoto světa, pro který nashromáždila hračky nejrůznějšího původu.[3] Počátek její rozsáhlé sbírky materiálů (předměty každodenní potřeby, starožitnosti, hudební nástroje, knihy, plakáty, hračky, kuriozity, suvenýry), která kromě použití textů slouží jako sklad vzpomínek, sahá do roku 1975.[1]

V roce 1994 obdržela v Hamburku prestižní Lichtwarkovu cenu. [5] V roce 1997 se stala členkou Akademie umění v Berlíně. [1]

Hanne Darbovenová zemřela 9. března 2009 ve věku 67 let na rakovinu lymfatických uzlin. Její hrob se nachází na rozsáhlém pozemku Am Burberg v Hamburku-Rönneburgu.[6]

„ Jedna + jedna je jedna dvě. Dva je jeden dva. Toto je moje původní teze pro všechny zákony, které mnou matematicky probíhají. Píšu matematickou literaturu a matematickou hudbu.  “
— Hanne Darboven, 2004

Nadace Hanne Darbovenové

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 založila v Hamburku nadaci Hanne Darboven Stiftung s cílem "zachovat rozsáhlé dílo své zakladatelky jako mezinárodně uznávané umělkyně a zpřístupnit je veřejnosti" a podporovat mladé umělce, hudebníky a skladatele. Od roku 2012 nadace sídlí v rodinném domě Darbovenových v Rönneburgu a spravuje pozůstalost umělkyně. V roce 2017 otevřela nové dokumentační centrum, které zájemcům prostřednictvím přednáškových, diskusních a koncertních večerů i proměnlivých výstav přibližuje mimořádnou uměleckou kariéru Hanne Darbovenové.[7]

Výstavy (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

První samostatnou výstavu měla v Düsseldorfu, galerii Konrada Fischera v roce 1967. V roce 1972 byly její práce vystaveny na DOCUMENTA 5 v Kasselu. Této výstavy se zúčastnila i v dalších letech (1977, 1982, 2002).

V roce 1973 vystavovala v galerii Leo Castelli v New Yorku. S prací Weltansichten 00–99 z let 1975 – 1980 reprezentovala Německo na Bienále v Benátkách v roce 1982. Poslední velká samostatná výstava Hanne Darbovenové Homage à Picasso se konala v roce 2006 v Deutsche Guggenheim v Berlíně.

V roce 2013 byla uspořádána velká výstava Hanne Darbovenové v Muzeu královny Sofie v Madridu. Rozsáhlá retrospektivní výstava pod názvem Hanne Darboven. Současné příběhy-Osvícení se konala v Bonnu a Mnichově na přelomu let 2015–2016. V Hamburku byla Hanně Darbovenové věnována výstava s názvem Packed Time, kterou v roce 2017 uspořádala Falckenbergova sbírka ve spolupráci s dokumentačním centrem nadace Hanne Darbovenové. [6]

V České republice byla dílu Hanne Darbovenové věnována výstava Segmenty časoprostoru na Staroměstské radnici na začátku roku 2003. Její hlavní část tvořil koncept nazvaný WENDE 80 (Obrat 80) s podtitulem Epicko-hudební naučná hra pro mír. Součástí výstavy byla i kompozice 24 zpěvů.[2]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d Hanne Darboven-životopis. www.hanne-darboven.org [online]. [cit. 2024-03-26]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d Segmenty časoprostoru. Vltava [online]. 2003-02-01 [cit. 2024-03-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c GROSENICKOVÁ, Ute. Ženy v umění. Praha: Slovart, 2004. ISBN 80-7209-626-5. S. 32–35. 
  4. ↑ Myšlenky v řádcích | filmy online - dafilms.cz. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  5. ↑ HANNE DARBOVEN Doku-Zentrum. HARBURGER KULTUR [online]. 2024-02-16 [cit. 2024-03-26]. Dostupné online. (německy) 
  6. ↑ a b Im Bann der Zahlenfrau [online]. 2017-02-26 [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (německy) 
  7. ↑ Stiftung. www.hanne-darboven.org [online]. [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hanne_Darbovenová&oldid=23935875“