Habitus (sociologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Habitus (psychologie))
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny na stránce Habitus.

Habitus (lat. postoj, vzhled, oblečení) je soubor dispozic jak jednat, myslet a vnímat okolní svět určitým způsobem a tendenci jak na něj následně reagovat. Dochází tak k částečnému programování jednání jednotlivých aktérů.[1] Je odrazem všech vnějších sociálních struktur. Tyto dispozice jsou obvykle sdíleny lidmi s podobným zázemím (z hlediska sociální třídy, náboženství, národnosti, etnického původu, vzdělání, profese atd.), Takto habitus představuje způsob, jakým kultura a osobní dějiny utvářejí tělo a mysl a v důsledku toho vytvářejí sociální akci v současnosti.

S tímto pojmem bylo již pracováno dříve. Habitu se přikládal význam například díky tomu, že poskytoval silné propojení hned několika aspektů světa (reality) – kulturních, psychologických, společenských ale i biologických.[2]

Loïc Wacquant napsal o habitu, že je starým filosofickým pojmem, který vznikl už v hlavě Aristotelově. Tedy že jeho pojem hexis ("stát") byl přeložen jako habitus středověkými scholastiky. Termín byl poprvé použit v sociologii Norbertem Eliasem v Civilizačním procesu (1939). Koncept je přítomen také v práci Maxe Webera, Gillesa Deleuzeho a Edmunda Husserla.

Pojem habitus je velmi používaný (objevuje se ve 400 000 publikací Google Scholar), přesto však vyvolal kritiku pro jeho údajný determinismus.

Habitus podle N. Eliase[editovat | editovat zdroj]

Norbert Elias byl německý sociolog a filosof židovského původu. Více zde: Norbert Elias.

Norbert Elias používal pojem dříve, než došlo k jeho popularizaci P. Bourdeau. Koncept Pierra Bourdeau je někdy vnímán pouze jako syntéza již dříve zpracovaných teorií Norbertem Eliasem a Marcelem Maussem.

Elias definuje habitus jakožto aspekty, které určují rozdělení jednotlivců do skupin podle zvyků a určitých vzorců v chování.[3] Vysvětloval habitus také jako určité impulsy, které vkus a zvyky určují. V zásadě pro něj pojem představoval strukturu osobnosti nebo obrázek sebe sama a ten popisoval jako půdu, ze které vyrůstají osobní charakterové vlastnosti, kterými se jedinec do určité skupiny společnosti řadí, ale které ho od zbytku členů odlišují. Podle Erica Dunninga a Stephena Mennela, Elias habitus vykládal jako ztělesněné sociální učení.[4]

Habitus podle P. Bourdieu[editovat | editovat zdroj]

Pierre Bourdieu byl francouzský sociolog a antropolog, který žil mezi lety 1930-2002.

Vystudoval filosofii v Paříži na École normale supérieure a po studiích krátce působil jako profesor na gymnáziu. V roce 1955 byl odvelen na povinnou vojenskou službu do Alžírska, zde zůstal i po skončení své služby.

Začal vyučovat jako asistent na místní filosofické fakultě a provedl několik terénních etnolografických výzkumů mezi původním kabylským obyvatelstvem. Tyto výzkumy mu posloužili jako základ jeho pozdějších sociologických prací. Byl jmenován profesorem na prestižní Collège de France.

V devadesátých letech vystupoval proti neoliberalismu, zemřel po vážné nemoci v lednu 2002 a je pohřben na pařížském hřbitově Père Lachaise. Více zde: Pierre Bourdieu

Bourdieu pojmem habitus popisuje celkové vystupování jedince. Sám Bourdieu koncept nevynalezl, pouze redefinoval a upřesnil. Poměrně často citovaná je následující Bourdieuho definice: „Habitus je systémem trvalých, přenositelných dispozic, strukturovaných struktur majících sklon fungovat jako strukturující struktury... objektivně ‚regulovaných‘..., aniž by však byl produktem podřízenosti pravidlům, může být kolektivně organizovaný, aniž by byl produktem organizačního úsilí nějakého dirigenta.“

Tedy habitus je soubor individuálních a individualizovaných (tedy nikoliv kolektivních!) dispozic, tj. předpokladů k tomu vnímat, myslet a jednat ve světě určitým způsobem. Projevuje se například ve stylu života, vkusu, řeči či způsobem oblékání.[5] Na habitu můžeme odhadnout společenský status člověka. Je sice možné, aby se daná osoba za určitých okolností umístila ve společenském žebříčku na nižší či vyšší příčce, ale Habitus je (alespoň z krátkodobého hlediska) nezměnitelný z důvodu „sedimentace“ dispozic.[6] Pro správné pochopení pojmu je třeba počítat s rozdělením společnosti podle určitých kritérií. Bourdieu vysvětluje habitus na třech charakteristických rozděleních: rozdělení na sociální třídy, pohlaví a tzv. sociální pole.

Habitus tedy rozděluje do tří kontextů:

  1. genderové rozlišení
  2. sociální třídy
  3. sociální pole

Habitus a genderové rozlišení

Z hlediska pohlaví je rozdělena každá společnost. Jedná se o dva protipóly (muž a žena), jejichž vnímání je v nás hluboce zakořeněné, a tak ještě nedošlo k rovnoprávnosti.  Rozlišení je v tomto případě zřetelné již od raného dětství. Protože je habitus zakořeněný („navrstvený“), nevědomky tuto roli přijímáme. Tím umožňujeme diferenciaci na vládnoucího (muže) a ovládanou (ženu).

“Je zjevné, že učení mužským a ženským rolím má dalekosáhlý vliv. Pokud se snažíme těmto tradičním úlohám vymanit, narážíme obvykle na značné obtíže. Společnost od každého očekává, že se bude chovat "mužsky" nebo "žensky"; v praktickém životě se tato očekávání naplňují a reprodukují”.[7]

Habitus a sociální třídy

Společnost je rozdělena podle majetku, původu, etnika, vyznání aj. do sociálních tříd. Ty jsou seřazeny od nejnižší po nejvyšší a přechody mezi nimi jsou postupné – jedná se o dva protipóly prokládané různými mezistupni. Habitus a sociální pole

Sociální pole srovnává Bourdieu s „hrou“ o lepší pozice.[4] Je to tedy rozlišení na základě funkcí – ty jsou jasně definované a každý ví, co od nich očekávat. Podobně jako u sociálních tříd je rozlišení postupné – má strukturu schodů. Snaha dostat se výš a najít si svou funkci se stává přirozenou a je ukládána do habitu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Habitus (sociology) na anglické Wikipedii a Habitus (Soziologie) na německé Wikipedii.

  1. KELLER, Jan. 1992. Úvod do sociologie. Kapitola VII.: Nejčastěji citovaní sociologové
  2. PICKEL, Andreas. The Habitus Process. A Biopsychosocial Conception. Pages: 2-4. Dostupné zde: https://www.trentu.ca/globalpolitics/documents/Pickel051.pdf
  3. www.changingminds.org, čerpáno 27. 11. 2016, dostupné zde: http://changingminds.org/disciplines/sociology/theorists/elias.htm
  4. REED-DUNAHAY, Deborah. Locating Bourdieu. Page: 104
  5. FRÖHLICH, Gerhard. 1999. Habitus und Hexis. Die Einverbindung der Praxisstrukturen bei Pierre Bourdieu. Dostupné zde: http://www.iwp.jku.at/lxe/wt2k/pdf/FrohlichHabHex.pdf
  6. RŮŽIČKA, Michal; VAŠÁT Petr. Základní koncepty Pierra Bourdieu: pole-kapitál-habitus/ The fundamental concepts of Pierre Bourdieu: field – capital – habitus. Dostupné zde: https://www.academia.edu/2186590/Z%C3%A1kladn%C3%AD_koncepty_Pierra_Bourdieu_pole_kapit%C3%A1l_habitus_The_fundamental_concepts_of_Pierre_Bourdieu_field_capital_habitus
  7. GIDDENS, Anthony. Sociologie. Kapitola: Pohlaví a socializace. Pages: 114-118.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KELLER, Jan. 1992. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). ISBN 8090105939.
  • REED-DUNAHAY, Deborah. 2004. Locating Bourdieu. Indiana University Press. ISBN 9780253110466.
  • GIDDENS, Anthony. 1999. Sociologie. Přeložil Jan JAŘAB. Praha: Argo. ISBN 8072031244.
  • BOURDIEU, Pierre. (1980) 1990. The Logic of Practice. Stanford: Stanford University Press. ISBN 9780804720113
  • TIŽÍK, Miroslav (ed.). 2013. Pierre Bourdieu ako inšpirácia pre sociologický výskum. Bratislava: Sociologický ústav SAV. ISBN 9788085544770

Související články[editovat | editovat zdroj]