František de Paula Karel z Colloreda
| František de Paula Karel z Colloreda | |
|---|---|
| Narození | 23. května 1736 Vídeň |
| Úmrtí | 10. března 1806 (ve věku 69 let) Vídeň |
| Povolání | politik a aristokrat |
| Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna (1790) |
| Choť | Marie Eleonora Bruntálská z Vrbna Marie Viktorie z Folliot-Crenneville |
| Děti | Marie Eleonora z Colloredo-Waldsee[1] František de Paula z Colloreda-Waldsee Josef z Colloredo-Waldsee[1] |
| Rodiče | Camillo z Colloredo-Waldsee[1] a Marie Františka z Wolfsthalu[1] |
| Rod | Colloredové |
| Příbuzní | František z Hartigu a Tereza Marie z Hartigu[1] (vnoučata) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
František de Paula Karel hrabě z Colloredo-Waldsee (německy Franz de Paula Karl Graf von Colloredo-Waldsee, 23. května 1736 Vídeň – 10. března 1806 tamtéž) byl císařský kabinetní a konferenční ministr.
Rodina a původ
[editovat | editovat zdroj]Jeho otcem byl Camillo hrabě z Colloredo-Waldsee vrchní hofmistr arcivévodkyně Marie Anny a matkou Marie Františka, rozená hraběnka z Wolfsthalu.
V roce 1762 se oženil s Marií Eleonorou hraběnkou Bruntálskou z Vrbna, s níž měl tři syny a tři dcery. Podruhé se oženil s hraběnkou Folliotovou de Crenneville, s níž měl syna, budoucího diplomata Františka de Paula z Colloredo-Wallsee a jednu dceru.
Svou kariéru ve státní službě zahájil jako vládní poradce v Dolním Rakousku. V roce 1772 se stal vrchním soudcem ve Florencii a vychovatelem budoucího císaře Františka I. Štěpána, jenž po převzetí trůnu v roce 1792 jmenoval hraběte Colloreda ministrem vlády. Ve Státní a konferenční radě hrál hrabě Colloredo klíčovou roli.
Po rezignaci Jana Amadea Thuguta v roce 1801 po Lunevilleském míru se Colloredo stal s Johannem Ludwigem Cobenzlem spoluzodpovědným za zahraniční politiku Rakouského císařství. Zastával názory období starého režimu a myšlenkově závisel na Thugutovi. Vývoj ve Francii mu byl cizí a Napoleona nepovažoval za hrozbu. Zpočátku se přiklonil k francouzské straně a osciloval mezi vazbami na Svatou římskou říši a zájmy Rakouska. Údajně pod vlivem své druhé manželky se Colloredo nakonec rozhodl v roce 1805 připojit se k protifrancouzské koalici.
Po další válce s Napoleonem v roce 1805 vedl kampaň za jmenování Karla Macka von Leibericha do funkce generálního kvartermistra. Z porážek v bitvách u Ulmu a u Slavkova byl nepřímo obviněn také Colloredo, což nakonec vedlo k jeho propuštění ze státních služeb.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Franz de Paula Karl von Colloredo na německé Wikipedii.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Johann Christoph Allmayer-Beck: Colloredo-Waldsee, Franz de Paula Karl von. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 3, Duncker & Humblot, Berlin 1957, ISBN 3-428-00184-2, S. 326 f. (Digitalisat).
- Felgel: Colloredo-Waldsee, Franz de Paula Karl von. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 4, Duncker & Humblot, Leipzig 1876, S. 414 f.
