Filozof
Filosof nebo filozof je člověk, který se zabývá filosofickými otázkami v různých oblastech této discipliny, který ji pěstuje a případně vyučuje. Jeho metodou je studium a výklad filosofických i uměleckých děl, racionální a kritická argumentace a diskuse. Podle Platóna je počátkem filosofické práce údiv nad tím, jak se věci mají, a filosof má podle svého poznání také žít.
Historie
Řecké filosofos vzniklo spojením slov filein, mít rád, a sofia, moudrost, znalost, dovednost. Původně souviselo se vzděláváním a označovalo člověka, který se snaží rozumově poznávat pravdu a dobře jednat, a to ne z čistě účelových pohnutek. Určitější význam dostalo patrně až u Sókratových žáků, zejména u Xenofonta a Platóna. Podle pozdějších autorů, kteří vznik pojmu připisovali už Pythagorovi, vzniklo v opozici k sofistům, kteří se živili vyučováním řečnictví a podobných dovedností, a mělo zdůraznit, že filosof není moudrý (sofos), nýbrž moudrost hledá. „Kdo je moudrý a vědění už má, nepotřebuje filosofovat.“[1] Sókratés naproti tomu o sobě tvrdí, že neví nic, ale totéž zjišťuje u svých partnerů, kteří se pokládají za vzdělance a znalce.
Praktičtější obrat nastává u stoiků, zejména latinských, kteří oproti pouhému poznávání zdůrazňují dobré jednání (Cicero, Marcus Aurelius). Podobně soudí i starší křesťanští myslitelé, k filosofii jako rozumovému poznávání často skeptičtí. Teprve ve vrcholném středověku, kdy se budovalo soustavné školské vzdělávání, je filosofie jeho nezbytnou částí. Ve filosofii se člověk učí argumentovat a soustavně myslet, což mu má pak posloužit v dalším studiu, zejména teologickém. Od 14. století se filosofie od teologie odděluje a přestává argumentovat autoritami (Bible, staří myslitelé), přesto jsou filosofy po celý středověk téměř výlučně kněží.
Nedůvěru k filosofii znovu oživil Martin Luther, přesto se na univerzitách vyučovala dále, od 16. století se však vyskytují i myslitelé laičtí, kteří působili mimo univerzity (René Descartes, Francis Bacon, John Locke, Jean-Jacques Rousseau, Voltaire, David Hume). Někteří se pak prosadili i na univerzitách (Immanuel Kant) a od počátku 19. století je už filosof zpravidla laik a univerzitní učitel. Filosofie se stává samostatnou disciplinou a od ní se oddělují další speciální vědy, i když se vyučují na filosofických fakultách a dodnes se i vědcům uděluje titul „doktor filosofie“ (Ph.D.)
Od poloviny 19. století přibývá nezávislých filosofů, kteří se živí svými spisy a někteří zakládají vlastní myšlenkové školy (Auguste Comte, Søren Kierkegaard, John Stuart Mill, Friedrich Nietzsche, Albert Camus). S rozšiřováním vysokoškolského vzdělávání se filosofé stávají početnou akademickou profesí a rozdělují se do mnoha směrů a škol, často krátkého trvání. Někteří označení „filosof“ výslovně odmítli (Hannah Arendtová, Michel Foucault) a Karl Popper často kritizoval „profesionální filosofy“, kteří místo vlastního myšlení jen komentují díla jiných.
Filosofické instituce
Kromě univerzit se filosofové sdružují v odborných ústavech (v ČR například Filosofický ústav AV ČR), mezinárodních sdruženích a kolem odborných časopisů. V ČR k nim patří Filosofický časopis nebo Reflexe, z mezinárodních časopisů například Deutsche Zeitschrift für Philosophie, European Journal of Philosophy, Epoché, Ethics, International Philosophical Quarterly, Philosophy Today a mnoho jiných.
Filosofické ceny
UNESCO uděluje každé čtyři roky Avicennovu cenu za etiku ve vědách, japonská nadace Inamori uděluje Kjótskou cenu za umění a filosofii a Královská švédská akademie věd uděluje Cenu Rolfa Schocka za logiku a filosofii.
Odkazy
Reference
- ↑ Platón, Lysis 218a.)
Literatura
- Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998.
- Metzler Philosophen Lexikon. Stuttgart: Metzler 1995
- Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Philosophie. Sv. 7, sl. 573nn.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu filozof na Wikimedia Commons - Slovník českých filosofů na stránce Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
