Felipe González
Felipe González Márquez (* 5. března 1942 Sevilla) je španělský politik, dlouholetý generální tajemník hlavní španělské levicové strany Partido Socialista Obrero Español (PSOE) (1974—1997) a třetí předseda vlády od španělského přechodu k demokracii (1982—1996).
Během studií práv v Seville se González zapojil nejprve do křesťansko-demokratického, později socialistického odboje proti režimu generála Franka, za což byl roku 1971 zatčen. Byl jednou hlavních postav při obnově Partido Socialista Obrero Español roku 1974. Postupně se mu podařilo prosadit uvnitř strany opuštění marxistických pozic a přechod k sociálně-demokratickému kurzu.
González byl ministerským předsedou 13 a půl roku a je tak jednou z nejdéle vládnoucích osob v novodobé historii Španělska. Pod jeho vedením se straně PSOE podařilo dvakrát po sobě získat absolutní většinu ve španělském 350členném Kongresu: 202 mandátů (48,1 % hlasů) v historickém vítězství v roce 1982 a 184 v roce 1986; v roce 1989 pak získali jeho socialisté přesnou polovinu, tj. 175 křesel.
V roce 1993 ztratila PSOE absolutní většinu a musela utvořit koalici s katalánskou stranou Convergència i Unió; v roce 1996 pak socialisty porazila Aznarova Partido Popular. Do následujícího roku byl González lídrem opozice.
Od roku 2000 byl poslancem španělského Kongresu, kde se však pro jiné aktivity stal chronickým absentérem, a proto se z aktivní politiky stáhl. V roce 2007 byl pak na summitu EU jmenován předsedou tzv. Reflexní skupiny (neboli „rady moudrých“), jejímž posláním je formulace vizí EU v delším časovém horizontu.[1]
Roku 1993 obdržel González Karlovu cenu.[2]
Bibliografie
- 1982: Un discurso ético
- 1997: El Socialismo
- 2001: El futuro no es lo que era (spoluautor Juan Luis Cebrián)
- 2003: Memorias del futuro
Reference
- ↑ Krátký summit položil základy Reflexní skupiny EurActiv.cz, 17. 12. 2007.
- ↑ Profil držitele na Karlspreis.de
Externí odkazy
- (česky)(anglicky) Profil na stránkách Rady EU
- (španělsky) Podrobný životopis