Eugen Megerle von Mühlfeld

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. Eugen Megerle von Mühlfeld
Eugen Megerle von Mühlfeld r. 1867
Eugen Megerle von Mühlfeld r. 1867

Poslanec Frankfurtského parlamentu
Ve funkci:
1848 – ???

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1861 – 1865
Ve funkci:
1867 – 1868

Poslanec Dolnorak. zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1868
Stranická příslušnost
Členství Ústavní strana

Narození 3. května 1810
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 24. května 1868
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Rodiče Napoleon Bonaparte a Emilie Kraus von Wolfsberg
Příbuzní Émilie de Pellapra, Napoleon II., Evžen de Beauharnais, Alexandre Colonna-Walewski, Jules Barthélemy-Saint-Hilaire, Charles Léon a Stéphanie de Beauharnais (sourozenci)
Alma mater Vídeňská univerzita
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eugen Megerle von Mühlfeld (3. května 1810 Vídeň24. května 1868 Vídeň[1]) byl rakouský právník a politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl správní úředník a archivář Johann Georg Megerle von Mühlfeld. Eugen vystudoval Vídeňskou univerzitu, kde roku 1831 získal titul doktora filozofie a roku 1837 i doktora práv. Zabýval se klasickou starověkou literaturou a bylo mu ihned nabídnuto místo suplenta filologie na univerzitě. Profesně se ale zaměřil na advokacii, od roku 1840 jako samostatný advokát. Účastnil se významných občanskoprávních procesů a získal si značný věhlas. Jako koncipient u něj pracoval pozdější významný politik Karl Giskra. V letech 1850–1855 byl prezidentem nově ustavené vídeňské advokátní komory.[1][2]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do politického dění. V roce 1848 byl za město Vídeň zvolen do celoněmeckého Frankfurtského parlamentu. Zde ale do parlamentních rozprav výrazněji nezasáhl.[1][2]

Po obnovení ústavní vlády se opět zapojil do politiky. Od roku 1861 byl poslancem Dolnorakouského zemského sněmu.[1][2] Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za Dolní Rakousy (kurie městská, obvod Vídeň).[3] K roku 1861 se uvádí jako advokát, bytem ve Vídni.[4] Opětovně byl zemským sněmem do Říšské rady delegován i roku 1867 a poslancem byl až do své smrti roku 1868.[3]

V Říšské radě patřil po roce 1861 k předákům takzvané velkorakouské frakce.[1] Profiloval se jako příslušník německorakouské liberální levice[2] (takzvaná Ústavní strana, liberálně a centralisticky orientovaná, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik). Byl členem hlavních parlamentních výborů a častým zpravodajem při projednávání zákonů. Zasazoval se o rozvoj občanských práv a svobod, prosazoval zachovávání listovního tajemství, náboženské svobody a obnovení porotních soudů. Vystupoval na podporu zrušení trestu smrti.[1] Již na jedné z prvních schůzí Říšské rady v červnu 1861 přednesl jménem liberálů návrh na vypracování zákonných předloh ohledně základních občanských práv.[5] Měl výrazný podíl na příjetí liberálních tzv. májových zákonů roku 1868.[1] Almanach Říšské rady z roku 1867 ho hodnotil jako zákonodárce, který neupoutával vtipem a krásnými příměry, nýbrž silou svých znalostí. Jeho obličej prý silně připomínal Napoleona Bonaparta.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 6. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Megerle von Mühlfeld, Eugen Alexander (1810-1868), Politiker und Advokat, s. 190. (německy) 
  2. a b c d e Reichsraths-Almanach für die Session 1867. Vídeň: K.k. Hof- und Univ.-Buchhandlung Wien, 1867. Dostupné online. Kapitola Mühlfeld (Eugen Megerle, Edler von), s. 128. (německy) 
  3. a b Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  4. http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0001&page=133&size=45
  5. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 169-170. (česky)