Emil Lehmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dr. Emil Lehmann
Narození 18. listopadu 1880
Trnovany u Teplic
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 22. srpna 1964 (ve věku 83 let)
Drážďany
Východní NěmeckoVýchodní Německo Východní Německo
Zaměstnavatel Technická univerzita Drážďany
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Emil Lehmann (18. listopadu 1880 Trnovany u Teplic[1]22. srpna 1964 Drážďany), byl středoškolský profesor, sudetoněmecký folklorista a etnograf, posléze jeden z vůdčích představitelů politického národopisu Sudetských Němců.

Pedagogická a politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Emil Lehmann vystudoval germanistiku, národopis i filozofii v Praze, Heidelbergu a Berlíně. Následně začal působit jako středoškolský učitel. Byl činný v Liberci, v Ústí nad Labem, především však po řadu let působil na gymnáziu v Lanškrouně (v letech 1908–1922 a 1926–1929).[2]

Lehmann byl neobyčejně pilným badatelem a plodným autorem, takže rychle vstoupil do povědomí v celých Sudetech. Některé jeho práce jsou dodnes cenným zdrojem informací o životě českých Němců v 18. a 19. století v českém pohraničí. S velkým zaujetím mapoval vlastivědu Hřebečska. Působil jako osvětový pracovník a redaktor. V Lanškrouně založil spolek pro vlastenecké bádání a vzdělávání, vydával díla J. M. Marciho a vedl edici Lanškrounské vlastenecké knihovny. Tiskem zde mimo jiné vydal dodnes ceněnou sbírku rodinných vzpomínek Josefa Benoniho.[3]

Během let se Lehmann začal angažovat i v politice, čímž se význam jeho původně vzdělávacích aktivit začal posouvat do roviny ideologické a politické. Stal se bojovným německým národovcem. Národopisný výzkum sudetských Němců se pak v jeho pojetí logicky změnil ve zbraň, kterou používal k obhajobě svých čím dál radikálnějších názorů na sebeurčení Němců v českém pohraničí.[4]

V roce 1935 byl Lehmann za svou proněmeckou propagandu stíhán československými úřady a odsouzen k jednomu roku žaláře. Před postihem ale uprchl do nacistického Německa. V následujících letech působil v Drážďanech jako čestný profesor folkloristiky. V učitelské dráze a veřejné národovecké činnosti pak pokračoval i během války.

Po roce 1945 žil v NDR. Mnohá jeho díla, jimiž do té doby obhajoval právo německého národa na jeho rozpínavost, nemohla být vydávána ani šířena. Veřejně se už příliš neangažoval. Zemřel v Drážďanech v roce 1964.[5]

Publikace (výběr prací z počátku 20. let)[editovat | editovat zdroj]

  • Deutschösterreich in Mitteleuropa. Prag : Im eigenen Verlage des Vereines, 1917.
  • Landskroner Hauspforten. Mährisch-Trübau : Museum, 1918.
  • Landskroner Heimatbuch. Landskron : J. Czerny, 1920.
  • Landskroner Gemeindenbuch. Landskron : Josef Czerny, 1920.
  • Deutsches Lesebuch für die deutschen Mittelschulen der tschecho-slowakischen Republik. Bd. 1–8, Für die fünfte Klasse der Mädchenlyzeen. Reichenberg : Stiepel, 1920–1922.
  • Der Sudetendeutsche. Eine Gesamtbetrachtung. Potsdam : Weiße Ritter Verlag, 1925.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Novousedlice
  2. BENONI, Josef. Příběhy ze starého Lanškrounska. Praha: NZB, 2014. 174 s. ISBN 978-80-905864-0-6. S. 158. 
  3. Kdo byl Josef Benoni z Lanškrouna?, abcHistory.cz
  4. BENONI, Josef. Příběhy ze starého Lanškrounska. Praha: NZB, 2014. 174 s. ISBN 978-80-905864-0-6. S. 158, 159, 172. 
  5. HAHNOVÁ, Eva. Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Praha: Votobia, 2002. 234 s. ISBN 80-7220-117-4. S. 153.