Eino Leino
| Eino Leino | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Armas Einar Leopold Lönnbohm |
| Narození | 6. července 1878 Paltamo |
| Úmrtí | 10. ledna 1926 (ve věku 47 let) Tuusula |
| Místo pohřbení | hřbitov Hietaniemi |
| Pseudonym | Eino Leino |
| Povolání | jazykovědec, básník, novinář, překladatel, dramatik, spisovatel a literární kritik |
| Národnost | Finové |
| Alma mater | Helsinská univerzita Oulun Lyseon Lukio |
| Témata | literatura, poezie, romantismus, žurnalistika a literární kritika |
| Manžel(ka) | Aino Kajanus (od 1913) Hanna Laitinen (od 1921) Freya Schoultz |
| Děti | Eya Helka |
| Příbuzní | Kasimir Leino (sourozenec) |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Eino Leino (rodným jménem Armas Einar Leopold Lönnbohm; 6. července 1878 Paltamo – 10. ledna 1926 Tuusula) byl finský básník a novinář, považovaný za jednoho z největších básníků finské historie. Byl představitelem pozdního romantismu.
Život[editovat | editovat zdroj]
Byl sedmým a nejmladším synem v rodině deseti dětí. Ve dvanácti letech publikoval svou první báseň, v osmnácti svou první sbírku básní nazvanou Maaliskuun lauluja (Dubnové písně). Zvolil si v té době umělecké jméno Leino, což ve finštině znamená „smutný či truchlivý“, což ladilo s poetikou romantismu.[1] Stal se také členem skupiny Nuori Suomi (Mladé Finsko), k jeho nejbližším druhům patřili Pekka Halonen a Otto Manninen. On sám cítil velkou spřízněnost také se svými talentovanými současníky, hudebním skladatelem Jeanem Sibeliem, malířem Akseli Gallen-Kallelou či architektem Elielem Saarinenem, označoval sebe i je pojmem „uusromantiikot“ (novoromantici).
Roku 1903 vydal svou nejznámější sbírku Helkavirsiä (Svatodušní písně), v níž se silně inspiroval finským folklórem a starými mýty, zejména pak Kalevalou.
Vydal celkem více než sedmdesát knih, z toho třicet básnických. Hodně též přispíval do novin, zejména recenzemi, které byly velmi kousavé. Publikoval v liberálních denících Päivälehti a Helsingin Sanomat.[2] Věnoval se též překládání, jako první přeložil do finštiny Danteho Božskou komedii, překládal též Goetheho, Schillera a mnoho dalších.
Jeho milenkou a přítelkyní byla finská básnířka L. Onerva, která také napsala podrobnou Leinovu biografii.
Závěr jeho života byl provázen řadou bohémských výstřelků.
Ve Finsku má stále pozici národního básníka, čehož důkazem je, že v anketě Velcí Finové, uspořádané finskou televizí v roce 2004, skončil na 36. místě.
Překlady do češtiny[editovat | editovat zdroj]
- Hrůza před prázdnotou (Tyhjyyden kammo). (1000 nejkrásnějších novell, sv. 64) Vilímek, Praha 1914. Přel. Ivan Schulz.
- Onervo! (několik dopisů Eina Leina). Světová literatura 1993, 4, s. 191–192. Přel. Ivana Muková.
- Sen o létu – Tak jsem se na tebe díval – Mdloba úzkosti – Věčné usínání – Nokturno – Zimní píseň – Děti závěje. Světová literatura 1992, 4, s. 47–49. Přel. Viola Čapková a Blanka Knotková-Čapková.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ STANOVSKY, Michael. Severské listy – Sen o létu finského básníka Eino Leina. severskelisty.cz. Dostupné online [cit. 2018-05-28].
- ↑ Eino Leino | Finnish author. Encyclopedia Britannica. Dostupné online [cit. 2018-05-28]. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Heslo v Britannice
- Portrét na Severských listech
Obrázky, zvuky či videa k tématu Eino Leino na Wikimedia Commons - Plné texty děl autora Eino Leino na projektu Gutenberg (anglicky)
