Eduard Orel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eduard Orel
Eduard Orel
Eduard Orel
Narození5. srpna 1841
Nový Jičín
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí5. února 1892
Miramare
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolánínámořní důstojník
OceněníŘád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard Orel (5. srpna 1841, Nový Jičín[1]5. února 1892, Miramare[2]) byl rakouský důstojník a polárník moravského původu. Zúčastnil se expedice, která objevila souostroví Země Františka Josefa.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině magistrátního úředníka Jana Orla z Citova a měl tři sestry. Chodil do německých škol v Novém Jičíně a Opavě a poté studoval na polytechnickém institutu. Roku 1861 vstoupil do válečného námořnictva a o pět let později získal hodnost praporčíka řadové lodi. Bojoval v dánsko-německé válce roku 1864, v roce 1866 pod velením Willhelma von Tegetthoffbitvě u Visu a sloužil arcivévodovi Maxmiliánu Mexickému. Později pracoval v hydrografickém depu v Pule, odkud býval příležitostně odvelen ke službě na různých lodích.[3]

V letech 18721874 se jako důstojník zúčastnil rakousko-uherské severopolární expedice. Další členové výpravy ho popisovali jako houževnatého, odvážného muže a výborného střelce, který překvapoval posádku pečením rohlíků a moučníků. Po opuštění lodi trpěl sněžnou slepotou, která mu zřejmě natrvalo poškodila zrak. Na Rudolfově ostrově pojmenoval dva mysy po novojičínských občanech: dr. Josefu Habermannovi a Josefu Prorokovi. Za účast na výpravě mu byl v lednu 1880 udělen Řád železné koruny 3. třídy a byl povýšen do rytířského stavu.[4][3]

Roku 1876 opustil aktivní vojenskou službu a oženil se s Augustou Braunovou z Opavy, se kterou měli jednoho syna. Žili ve Vídni, kde pracoval jako účetní úředník u dvorního úřadu inspekce stájových budov. V roce 1879 byl povýšen na poručíka řadové lodi, ale kvůli oční chorobě byl shledán neschopným služby. Jeho první manželka však brzy zemřela, a proto se v roce 1880 znovu oženil s Klárou Schauovou z Vídeňského Nového Města. Měli spolu dva syny. Odstěhoval se do Cítova, kde byl úředníkem Dráhy Františka Josefa ve Vídni. V roce 1877 ho císař jmenoval správcem zámku MiramareItálii,[5] kde roku 1892 zemřel.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. + Eduard v. Orel. Mährisches Tagblatt. 8. 2. 1892, s. 4. Dostupné online. 
  3. a b c PAYER, Julius. V ledovém zajetí. Příprava vydání Jaroslav Hošek. Praha: Orbis, 1969. 292 s. Kapitola Eduard Orel, s. 280–283. 
  4. Jmenování. Moravská orlice. 22. 1. 1880, s. 3. Dostupné online. 
  5. Rozmanitosti/Jmenování. Pražský denník. 18. 10. 1877, s. 3. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALLMER, Franz. Eduard Ritter von Orel, dem Erfinder des Stereoautographen zum 100. Geburtstag. In: Mitteilungen der geodätischen Institute der Universität Graz. Graz: Universität Graz, 1977. (německy)
  • Země Františka Josefa. Část VI. [online]. empepa.net, 2011-04-17 [cit. 2015-05-24]. Dostupné online.