Eduard Orel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eduard Orel
Eduard Orel
Eduard Orel
Narození 5. srpna 1841
Nový Jičín
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 5. února 1892
Miramare
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání námořní důstojník
Ocenění Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard Orel (5. srpna 1841, Nový Jičín[1]5. února 1892, Miramare[2]) byl rakouský důstojník a polárník moravského původu. Zúčastnil se expedice, která objevila souostroví Země Františka Josefa.

Narodil se v rodině magistrátního úředníka Jana Orla z Citova a měl tři sestry. Chodil do německých škol v Novém Jičíně a Opavě a poté studoval na polytechnickém institutu. Roku 1861 vstoupil do válečného námořnictva a o pět let později získal hodnost praporčíka řadové lodi. Bojoval v dánsko-německé válce roku 1864, v roce 1866 pod velením Willhelma von Tegetthoffbitvě u Visu a sloužil arcivévodovi Maxmiliánu Mexickému. Později pracoval v hydrografickém depu v Pule, odkud býval příležitostně odvelen ke službě na různých lodích.[3]

V letech 18721874 se jako důstojník zúčastnil rakousko-uherské severopolární expedice. Další členové výpravy ho popisovali jako houževnatého, odvážného muže a výborného střelce, který překvapoval posádku pečením rohlíků a moučníků. Po opuštění lodi trpěl sněžnou slepotou, která mu zřejmě natrvalo poškodila zrak. Na Rudolfově ostrově pojmenoval dva mysy po novojičínských občanech: dr. Josefu Habermannovi a Josefu Prorokovi. Za účast na výpravě mu byl v lednu 1880 udělen Řád železné koruny 3. třídy a byl povýšen do rytířského stavu.[4][3]

Roku 1876 opustil aktivní vojenskou službu a oženil se s Augustou Braunovou z Opavy, se kterou měli jednoho syna. Žili ve Vídni, kde pracoval jako účetní úředník u dvorního úřadu inspekce stájových budov. V roce 1879 byl povýšen na poručíka řadové lodi, ale kvůli oční chorobě byl shledán neschopným služby. Jeho první manželka však brzy zemřela, a proto se v roce 1880 znovu oženil s Klárou Schauovou z Vídeňského Nového Města. Měli spolu dva syny. Odstěhoval se do Cítova, kde byl úředníkem Dráhy Františka Josefa ve Vídni. V roce 1877 ho císař jmenoval správcem zámku MiramareItálii,[5] kde roku 1892 zemřel.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. + Eduard v. Orel. Mährisches Tagblatt. 8. 2. 1892, s. 4. Dostupné online. 
  3. a b c PAYER, Julius. V ledovém zajetí. Příprava vydání Jaroslav Hošek. Praha: Orbis, 1969. 292 s. Kapitola Eduard Orel, s. 280–283. 
  4. Jmenování. Moravská orlice. 22. 1. 1880, s. 3. Dostupné online. 
  5. Rozmanitosti/Jmenování. Pražský denník. 18. 10. 1877, s. 3. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALLMER, Franz. Eduard Ritter von Orel, dem Erfinder des Stereoautographen zum 100. Geburtstag. In: Mitteilungen der geodätischen Institute der Universität Graz. Graz: Universität Graz, 1977. (německy)
  • Země Františka Josefa. Část VI. [online]. empepa.net, 2011-04-17 [cit. 2015-05-24]. Dostupné online.