Duslova vila v Berouně

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Duslova vila v Berouně
Duslova vila v Berouně
Duslova vila v Berouně
Základní informace
Slohneorenesance
ArchitektAntonín Wiehl
Výstavba1890
Přestavbarekonstrukce a restaurování 2001 - 2003
Současný majitelMěsto Beroun
Poloha
AdresaBeroun, ČeskoČesko Česko
UlicePolitických vězňů
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky11517/2-4347 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Duslova vila v Berouně je vžité označení pro novorenesanční vilu v Berouně na třídě Politických vězňů 203. Dům si v roce 1890 postavil podle návrhu významného českého architekta 19. století a novorenesance Antonína Wiehla[1][2] podnikatel Martin Dusl. Dům je ve vlastnictví Města Beroun[3] a využívá jej Městská galerie.[4] Od roku 1996 je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek[5]

Popis domu[editovat | editovat zdroj]

Dům je situován severně od Husova náměstí na Třídě Politických vězňů a jihozápadně od mostu přes Berounku. Novorenesanční, jednoposchoďová budova. Průčelí s rizalitem je směrováno na severozápad do Třídy Politických vězňů. Ve střední ose průčelí nad vchodem je v prvním patře balkon. Nad okny parteru i prvního patra jsou suprafenestry. Pod střechou je po celém obvodu budovy konzolová římsa. Budova je na jihozápad prodloužena prosklenou lodžií, jejíž střecha tvoří terasu 1. patra s balustrádovým zábradlím. Ze zahrady stoupá ke vchodu do lodžie schodiště. Nároží domu zdobí rustika. Fasáda je bohatě členěna štukovým ostěním, balustrádami, římsami, zrcadly a vázami. Ze zahrady vede do 1. patra vnější schodiště na zadní straně. Zvlášť hodnotná je originální výzdoba interiérů. Kromě prvků navržených při stavbě vily jsou do interiéru včleněny historické plastiky, architektonické prvky a malby: malovaný epitaf rodiny Mosníků z r. 1613 z kostela sv. Jakuba v Berouně, v přízemí u schodiště je osazen pozdně gotický portál se sklípkovou výzdobou z první poloviny 16. stol. (původně v domu čp. 31/I. v Berouně). Stropy jsou zdobeny fabiony a římsami se zrcadly s profilovanými rámy se štukami a malovanou dekorativní výzdobou. Stěny jsou pokryty papírovými tapetami s rostlinnými dekory. Na podlahách jsou položeny parkety s intarziemi. Unikátní jsou troje kachlová kamna. Na schodištích, v přízemí a 1. patře jsou kovaná zábradlí a mříže.[6]

Autor Duslovy vily[editovat | editovat zdroj]

Antonín Wiehl byl již od sedmdesátých let 19. století uznávaným a žádaným architektem a vůdčí osobností české novorenesance. Ve svých realizacích prosazoval vlastní styl vycházející výrazně z české renesance 16. století. Byl též erudovaným konzervátorem památkové péče, sběratelem a muzejním pracovníkem a tuto zkušenost uplatňoval v detailech fasád i interiérů. Ke každé realizaci přistupoval na základě detailního studia historických staveb, kdy si ke každé stavbě v terénu zpracoval podrobný dokumentační materiál.[7] Architektonický návrh na Duslovu vilu zpracoval poté, kdy v Praze realizoval již 8 činžovních domů, z veřejných staveb budovu vodárny v Praze na Novotného lávce, arkády na Vyšehradském hřbitově a 2 stavby srovnatelné velikostí s Duslovou vilou: Wiehlův dům ve Slaném pro svého bratra Julia (zde Wiehl navrhoval výtvarné řešení a sgrafita sám) a přístavbu vily pro Josefa Šebestiána Daubka v Brněnci u Svitav.[8]Při těchto realizacích spolupracoval s významnými malíři a sochaři z generace Národního divadla:[9] s malíři (Mikolášem Alšem, Františkem Ženíškem. Velice často spolupracoval se sochařem (Josefem Václavem Myslbekem: na Berounsku v době před realizací Duslovy vily Wiehl (ve spolupráci právě s Myslbekem a s malířem Maxmiliánem Pirnerem) zpracoval návrh novorenesanční hrobky rodiny Daubkovy v Litni (1888).[10][11][12] Na Duslově vile je vidět Wiehlova preciznost v detailech výzdoby fasády i interiérů. I když byl propagátorem české renesanční tradice, Duslova vila je navržena ve stylu italské renesance.

Historie domu[editovat | editovat zdroj]

Otec stavebníka Antonín Dusl, podílník na pile, koupil roce 1852 dům v tehdejší Karlově ulici nad severním okrajem vnitřního města. Jeho nejmladší syn Martin Dusl otcův podnik rozšířil a stal se významným výrobcem parket a dalších výrobků ze dřeva. Byl též významným mecenášem a vášnivým amatérským paleontologem, který spolupracoval s Joachimem Barrandem.[13] Na konci osmdesátých let se rozhodl postavit novou reprezentativní rezidenci vedle otcova domu. Stavba domu zahájil a dokončil v roce 1890. Od r. 1924 je vila majetkem města Beroun a do r. 1965 zde sídlilo muzeum v Berouně a Okresní archiv v Berouně. Poté zde do r. 2002 byla dislokována knihovna. Sál v prvním patře byl využíván k přednáškám, koncertům a různým kulturním programům. K domu v době jeho stavby náležela i zahrada oddělená od ulice vysokou zdí. Poté, kdy v roce 1924 dům koupilo město, byla zahrada upravena na veřejný park pojmenovaný od roku 1932 podle historika a archiváře Berouna prof. Ferdinanda Pakosty.[14] V sadu je socha „Geniu Bedřicha Smetany“ od berounského rodáka Václava Živce.[15]

Duslova vila v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Pro svou architektonickou hodnotu a význam v historii města je Duslova vila od roku 1996 zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek.[16]a patří k významným stavebním památkám Středočeského kraje.[17] Dům je v současnosti ve vlastnictví města Beroun, které financovalo jeho opravu v letech 2002–2005[3] Sdružení atika restaurovalo štukovou výzdobu fasády.[18] Ve dvou etapách byly restaurovány interiéry. V roce 2003 byla dokončena II. etapa restaurování nástěnných maleb a papírových tapet, (restaurátor D. Frank), dále zábradlí, mříže, parapetní a střešní zahrádky (restaurátor J. Kučera), parkety v místnostech č. 208 a 209, 1890 (restaurátor J. Fiala), rekonstrukce nástěnných maleb ostatních místností restaurátor F. Ondráček).[19] Po dokončení generální opravy slouží potřebám Městské galerie v Berouně.[4][20][21]

Galerie Duslova vila v Berouně[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  2. KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. (česky) 
  3. a b Památky. 28 Duslova vila [online]. Beroun: Město Beroun [cit. 2015-10-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-29. (česky) 
  4. a b Městská galerie Beroun [online]. česky: Město Beroun [cit. 2015-10-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (Beroun) 
  5. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 21934/2-582 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. (česky) 
  6. POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 1.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1977. S. 65. (česky) 
  7. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 11. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  8. VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanãní vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
  9. ŽÁKOVEC, František. Chrám znovuzrození. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1918 (1918 tisk). S. 101. (česky) 
  10. BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  11. PODLAHA, Antonín. Posvátná místa království Českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada první: Arcidiecese Pražská, Díl II., Vikariáty: Berounský, Bystřický a Plzeňský. Sepsal Antonín Podlaha.. první. vyd. Praha: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908 (1908 tisk). 230 s. (Knih "Dědictví Svatojanského" čís. 101.. Podíl údů "Dědictví Svatojanského" na rok 1908 čís. 3). Kapitola 6.Liteň, fara, s. 61–67. (česky) 
  12. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 34255/2-345 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  13. ČTK. V Berouně má vzniknout nové náměstí pojmenované po Barrandovi [online]. Praha: Archiweb, 2009-11-09 [cit. 2015-10-03]. Dostupné online. (česky) 
  14. Profesor Ferdinand Pakosta : vzpomínky a ocenění jeho práce pro český jih a brdský kraj : Jeho činnost v Pacově a v Berouně : [Sborník] / uspořádal Přemysl Plaček. první. vyd. Tábor: Přemysl Plačka, 1915 (V. Šafránek) Dostupné online. S. 222–284. (česky)  Archivováno 6. 10. 2015 na Wayback Machine
  15. Duslova vila (Beroun, Česko) Jiné jméno Duslovský palác (Beroun, Česko) Dům čp. 203 (Beroun, Česko). Duslova vila (Beroun, Česko) [online]. Kladno: Středočeská vědecká knihovna v Kladně, příspěvková organizace [cit. 2015-10-03]. Dostupné online. (česky) 
  16. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 211517/2-4347 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-10-03]. Dostupné online. (česky) 
  17. ŠVÁCHA, Rostislav; ET AL. Slavné vily Středočeského kraje [online]. Příprava vydání Rostislav Švácha. první. vyd. Praha: FOIBOS, 2010 [cit. 2015-10-03]. S. 86–89.. Dostupné v archivu. ISBN 978-80-87073-19-3. (česky) 
  18. Řehoř Karel Atika. Štukatérské sdružení. Reference Beroun Duslova vila [online]. Kladno-Švermov: Řehoř Karel Atika. Štukatérské sdružení [cit. 2015-10-03]. Dostupné online. (česky) 
  19. Beroun. Okres Beroun. Duslova vila. Zprávy památkové péče. Příloha Přehled restaurátorských prací v roce 2003 [online]. Praha: Národní památkový ústav Praha, 2004 [cit. 2015-10-03]. S. 3. (česky) 
  20. TOPINKA, Jiří. Berounská Duslova vila opět reprezentační.. první. vyd. Svazek 7. Beroun: okresní archiv v Berouně, 2004. (Minulostí Berounska. Sborník Státního okresního archivu v Berouně). S. 306. (česky) 
  21. HULÍNSKÝ, Milan. Vila se snad dočká opravy. Mladá fronta Dnes. 18.7.2001, roč. roč. 12, čís. 165, s. C/3.. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. (česky) Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. (česky) 
  • Duslova vila (Beroun, Česko) Jiné jméno Duslovský palác (Beroun, Česko) Dům čp. 203 (Beroun, Česko). Duslova vila (Beroun, Česko) [online]. Kladno: Středočeská vědecká knihovna v Kladně, příspěvková organizace [cit. 2015-10-03]. Dostupné online. (česky) <
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. (česky) 
  • HULÍNSKÝ, Milan. Vila se snad dočká opravy. Mladá fronta Dnes. 18.7.2001, roč. roč. 12, čís. 165, s. C/3.. (česky) 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. (česky) 
  • Profesor Ferdinand Pakosta : vzpomínky a ocenění jeho práce pro český jih a brdský kraj : Jeho činnost. první. vyd. Tábor: Přemysl Plačka, 1915 (V. Šafránek) Dostupné online. S. 222–284. (česky)  Archivováno 6. 10. 2015 na Wayback Machine
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku století dvacátého. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 1.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1971. S. 65. (česky) 
  • ŠVÁCHA, Rostislav; ET AL. Slavné vily Středočeského kraje [online]. Příprava vydání Rostislav Švácha. první. vyd. Praha: FOIBOS, 2010 [cit. 2015-10-03]. S. 86–89.. Dostupné v archivu. ISBN 978-80-87073-19-3. (česky) 
  • TOPINKA, Jiří. Berounská Duslova vila opět reprezentační.. první. vyd. Svazek 7. Beroun: okresní archiv v Berouně, 2004. (Minulostí Berounska. Sborník Státního okresního archivu v Berouně). S. 306. (česky) 
  • VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanãní vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. (česky) 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  • ŽÁKOVEC, František. Chrám znovuzrození. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1918 (1918 tisk). S. 101. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]