Dramatická výchova

Dramatická výchova je jeden z pěti oborů estetické výchovy a výchovy uměním (vedle výchovy literární, výtvarné, hudební a pohybové/taneční), v němž se pracuje s prostředky a postupy divadelního umění, především s mimetickou hrou (dramatickou hrou, hrou v roli). V dramatické výchově je tak pozornost soustředěna především na lidské jednání a mezilidské vztahy. V dramatické výchově se vychází z přirozené dětské napodobivé hry (hry „jako“), která je založena na přeměně, v níž se účastníci hry a vše, co je do hry zahrnuto (prostor, předměty, zvuky), stávají něčím nebo někým jiným, než v realitě (aktuálním světě) jsou (vstupují do fiktivního světa, který svým jednáním aktivně spoluvytvářejí).

Dramatickou výchovu je možné charakterizovat také jako učení přímým prožitkem a vlastní zkušeností v jednání, nabývání životní zkušenosti společným řešením problému (situace) nejen intelektem, ale i intuicí, a to se zapojením těla a emocí.

Metody

Stěžejní metodou dramatické výchovy je dramatická hra (mimetická hra, hra v roli), která může být realizována v těchto třech základních rovinách:

• Rovina simulace – Hráči hrají sami sebe, avšak v simulované situaci, ve které se nyní nenacházejí.
• Rovina alterace – Zde na sebe hráči berou roli někoho jiného ve fiktivní situaci, ale fiktivní postavu vytvářejí svým jednáním pouze „obrysově“, jako postavu typovou, s důrazem na její funkci v ději.
• Rovina charakterizace – Při ní jde už o vědomé komplexní vytváření fiktivní dramatické osoby, k němuž je nezbytnou podmínkou určitá životní zkušenost a určitý stupeň mentálního vývoje.

Josef Valenta (2008) dělí metody dramatické výchovy do těchto skupin, při kterých se člověk stává někým nebo něčím jiným:

1. Metoda (ú)plné hry: tento typ je založen na modelování situací s využitím všech aktivit – pohybu, řeči, psaní, manipulací s předměty atd.
2. Metody pantomimicko-pohybové: pro tento typ metod je základem pohyb, od účastníků není vyžadován zvuk a řeč

   zrcadlení: podstata spočívá v co nejpřesnějším napodobení pohybové akce hráče druhým hráčem

   živé nehybné obrazy (sochy): sehrání určitého jevu, osoby či situace jedním nebo více účastníky beze slov a bez pohybu(konfigurací těla, stabilním mimickým výrazem).

3. Metody verbálně zvukové : metody založené na zvuku a slově. Např. vypravování, rozhovor, diskuze

   alej: ulička, hráči vytvoří naproti sobě dvě řady s určitou mezerou, kudy prochází některá z důležitých postav, zpravidla je určeno, co alej zastupuje, je vymezeno, v jaké úrovni rolové hry se hráči v řadách budou vyjadřovat k postavě, která uličkou prochází. Postava prochází, naslouchá, reaguje

   brainstorming: hledání nápadů, v první fázi se vystřelují nápady, zapisují se, nahrávají, registrují. V další fázi probíhá obsahová analýza, výběr optimálního řešení

4. Improvizace: hraní bez scénáře, vznikající na místě, přímo v procesu. Improvizace poskytuje autentický prožitek ve fiktivní situaci, hráč se v ní setkává a vypořádává se skutečně vzniklou obtíží. Nabízí jak známé, tak dosud neprožité situace, umožňuje poznávat život v celé jeho šíři a poskytuje příležitost vyzkoušet si situace v nezávazné, ale kontrolované podobě.

Další metody doplňují metody základní. Jsou to takové aktivity, které nejsou pro dramatickou výchovu typické (výtvarné práce apod.).

1. Metody graficko-písemné: se používají při startování dramatu, získávání informací, budování důvěry a atmosféry. Využívají beletrii, deníky, dokumenty, dopisy, dotazníky, testy, inzeráty, myšlenkové plány, obrazy, odborné texty, plakáty, projekty.
2. Metody materiálově-věcné: se zaměřují na práci s různým druhem materiálu, jako: práce s kostýmem, práce s loutkou, práce se zástupným předmětem.

Využívané principy

• Princip divadelnosti: to znamená, že lidé jsou schopni hrát svým jednáním fikci – fiktivní objekt, situaci, jednání.
• Princip dramatičnosti: to je zaměření na obsah hry (hry „jako“) na určité problémy, konflikty.

Cíle

Cíle, které pedagog dramatické výchovy sleduje, se váží na všestranné rozvíjení osobnosti dítěte a mladého člověka (zaměření na osobnost a její vztahy ke světu, a především ke společnosti a ve společnosti, na komunikaci, zohlednění etických a estetických hodnot, rozvoj schopnosti adekvátně prožívat fikci, používat improvizaci, učit se zaujímat vlastní stanoviska, formulovat vlastní názory a naslouchat druhým, rozvoj kreativity, získávání divadelních dovedností, event. i znalostí, rozvíjení schopnosti vnímat, prožívat a hodnotit umělecké dílo a výchova kultivovaného a poučeného diváka).

Dramatická výchova má dvě základní směřování: interní školní dramatickou výchovu a dramatickou výchovu, v níž se pracuje na divadelním nebo přednesovém tvaru, tedy divadlo hrané dětmi a mládeží a dětský přednes (sólový i kolektivní). Práce na divadelní nebo přednesové inscenaci je logickou součástí dramatickovýchovného procesu, není však jeho cílem, ale prostředkem k výchovnému působení na účastníka hry.

Výuka a zařazení do kurikula

Dramatická výchova ve škole může být samostatným vyučovacím předmětem, nebo mohou být některé její metody a techniky využívány při výuce jiným předmětům.

Dramatickou výchovu lze v České republice studovat na vysokých školách, a to jako obor na Divadelní fakultě AMU v Praze na Katedře výchovné dramatiky, na Divadelní fakultě JAMU v Brně v ateliéru Divadlo a výchova, anebo jako specializaci na některých pedagogických fakultách.

V Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání a v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnaziální vzdělávání je dramatická výchova zařazena jako doplňující obor a školy ji mohou zařadit do svých vzdělávacích programů vedle výchovy výtvarné a hudební. Na základních uměleckých školách je dramatická výchova vyučována jako samostatný obor (literárně-dramatický obor) už od 60. let 20. století.

Odkazy

Literatura

• BLÁHOVÁ, Krista; VACEK, Pavel; ULRYCHOVÁ, Irina; PROVAZNÍK, Jaroslav. Uvedení do systému školní dramatiky: Dramatická výchova pro učitele obecné, základní a národní školy. Praha: IPOS-ARTAMA; Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 1996. 84 s. ISBN 80-7068-070-9.
• BOLTON, Gavin. Towards a Theory of Drama in Education. London: Longman, 1979. 162 s. ISBN 0-5823-6137-0.
• BUDÍNSKÁ, Hana. Hry pro šest smyslů: Kartotéka pro loutkáře i neloutkáře, kteří si umějí hrát s dětmi. 10. vyd. Praha: NIPOS-ARTAMA, 2017 [1984]. 28, 16, 218 s. ISBN 978-80-7068-015-5.
• DISMAN, Miloslav. Receptář dramatické výchovy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 148 s.
• KOMENSKÝ, Jan Amos. Škola na jevišti. Přeložil Josef HENDRICH. Brno: Komenium, 1947. 120 s. Pedagogické klasobraní, sv. 1.
• KOŤÁTKOVÁ, Soňa; PROVAZNÍK, Jaroslav; BLÁHOVÁ, Krista; SVOBODOVÁ, Radka; TOMKOVÁ; Anna. Vybrané kapitoly z dramatické výchovy. Praha: Karolinum, 1998. 224 s. ISBN 80-7184-756-9.
• MACKOVÁ, Silva. Divadlo a výchova: (Úvahy o oboru). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2016. 260 s. ISBN 978-80-7460-101-9.
• MACHKOVÁ, Eva. Dramatická hra a tvořivost. Praha: Nakladatelství H & H, 2017. 278 s. ISBN 978-80-7319-125-2
• MACHKOVÁ, Eva. Jak se učí dramatická výchova: didaktika dramatické výchovy. 2. vyd. Praha: AMU, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky, 2007 [2004]. 224 s. ISBN 978-80-7331-089-9.
• MACHKOVÁ, Eva. Nástin historie a teorie dramatické výchovy. Praha: Akademie múzických umění v Praze v Nakladatelství AMU. 234 s. ISBN 978-80-7331-487-3.
• MACHKOVÁ, Eva. Úvod do studia dramatické výchovy. 3., aktualizované vyd. Praha: NIPOS, 2018 [1998]. 160 s. ISBN 978-80-7068-317-0.
• MACHKOVÁ, Eva (ed.). Dramatická výchova Soni Pavelkové. Praha: NIPOS, 2019. 160 s. ISBN 978-80-7068-326-2.
• MARUŠÁK, Radek. Literatura v akci: Metody dramatické výchovy při práci s uměleckou literaturou. Praha: AMU, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky, 2010. 196 s. ISBN 978-80-7331-172-8.
• MARUŠÁK, Radek, KRÁLOVÁ, Olga, RODRIGUEZOVÁ, Veronika. Dramatická výchova v kurikulu současné školy: Využití metod a technik. Praha: Portál, 2008. 128 s. ISBN 978-80-7367472-4.
• MARTÍNKOVÁ, Nina. Hra a divadlo. Praha: NIPOS, 2018.152 s. ISBN 978-80-7068-325-5.
• MLEJNEK, Josef. Dětská tvořivá hra. 3. vyd. Praha: NIPOS-ARTAMA, 2011 [1981; 1997]. 152 s. ISBN 978-80-7068-001-8.
• MORGAN(OVÁ), Norah; SAXTON(OVÁ), Juliana. Vyučování dramatu: hlava plná nápadů. Přeložili Helena ZYMONOVÁ a Jaroslav PROVAZNÍK. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 2001. 252 s. Přel. z Teaching drama: a mind of many wonders [1987]. ISBN 80-901660-2-4.
• NEELANDS, Jonothan. Making Sense of Drama: A Guide to Classroom Practice. Oxford: Heinemann, 1984. 124 s. ISBN 0-435-18658-2.
• PALARČÍKOVÁ, Alena. Tygr v oku aneb O tvorbě inscenace s dětmi a mládeží. 2., upr. vyd. Praha: NIPOS-ARTAMA, 2011. 136 s. ISBN 978-80-7068-005-6.
• PAVELKOVÁ, Soňa. Dramatická výchova. České Budějovice: Krajské kulturní středisko, 1983. 72 s.
• PEMBERTON-BILLING, Robin Noel; CLEGG, J. D. Vyučování dramatu: Pojetí výchovného dramatu na střední škole. Přeložily Eva MACHKOVÁ a Marcela VACKOVÁ-VÍCHOVÁ. Praha: Městská knihovna; Praha: ARTAMA, Centrum pro dětské aktivity, 1991. 72 s. Sešity dramatické výchovy, sv. 9. Přel. z: Teaching drama: an approach to educational drama in the secondary school.
• PROVAZNÍK, Jaroslav. Děti a loutky: Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla. Praha: AMU, Divadelní fakulta, KVD, 2007. 224 s. ISBN 978-80-7331-111-7.
• SPOLIN, Viola. Theater Games for the Classroom: A Teacher's Handbook. Evanston (Illinois): Northwestern University Press, 1986. 234 s. ISBN 0-8101-4004-7
• SVOBODOVA, Eva; ŠVEJDOVÁ, Hana. Metody dramatické výchovy v mateřské škole. Praha: Portál, 2011. 168 s. ISBN 978-80-262-0020-8.
• SVOZILOVÁ, Dana. Analýza strukturované dramatické hry v kontextu dramatické výchovy. Brno JAMU, 2005. 194 s. ed. Výběrová řada doktorských prací. ISBN 80-86928-10-1.
• ŠTEMBERGOVÁ-KRATOCHVÍLOVÁ, Šárka. Mluvní výchova dětí. V tomto souboru vydání první, Metodika mluvní výchovy dětí 4., revid. vyd., Výrazová hlediska mluveného projevu 5., uprav. vyd. Praha: ARTAMA, pracoviště NIPOS, 2016. 192 s. ISBN 978-80-7068-305-7.
• ULRYCHOVÁ, Irina. Drama a příběh: tvorba scénáře příběhového dramatu v dramatické výchově. Praha: Akademie múzických umění, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky, 2007. 104 s. ISBN 978-80-7331-096-7.
• ULRYCHOVÁ, Irina; GREGOROVÁ, Vlasta; ŠVEJDOVÁ, Hana. Hrajeme si s pohádkami: dramatická výchova v mateřské škole a na 1. stupni základní školy. Praha: Portál, 2000. 120 s. ISBN 80-7178-355-2.
• VALENTA, Josef. Metody a techniky dramatické výchovy. 3., upr. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008 [1997]. 352 s. ISBN 978-80-247-1865-1.
• WARD, Winifred. Playmaking with Children from Kindergarten to High School. New York: Appleton-Century, 1947. xiv, 312 s.
• WAY, Brian. Rozvoj osobnosti dramatickou hrou. Přeložila Eva MACHKOVÁ. 2., revid. a aktualizované vyd. Praha: STD; NIPOS, 2014. 234 s. Přel. z: Development Through Drama. ISBN 978-80-903901-4-0 (STD); 978-80-286-9 (NIPOS).
• ZÁMEČNÍKOVÁ, Emilie. Cesta k přednesu aneb Průvodce pro pedagogy a mladé recitátory. Praha: NIPOS-ARTAMA, 2009. 144 s. ISBN 978-80-7068-236-4.
• Tvořivá dramatika. Praha: ARTAMA (NIPOS); Sdružení pro tvořivou dramatiku; katedra výchovné dramatiky Divadelní fakulty AMU. 1990-. 3x ročně. ISSN 1211-8001.

Autoritní data	NKC: ph114357