Divoký anděl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Divoký anděl
Logo seriálu
Základní informace
Původní název Muñeca brava
Žánry telenovela
drama
komedie
romantický
Formát seriál
Námět a scénář Enrique Torres
Režie Hernán Abrahamsohn
Gaita Aragona
Víctor Stella
Hrají Natalia Oreiro
Facundo Arana
Fernanda Mistral
Verónica Vieyra
Lydia Lamaison
Victoria Onetto
Norberto Díaz
Mariana Arias
Silvia Baylé
Segundo Cernadas
Osvaldo Guidi
Valeria Lorca
Gabriela Sari
Pablo Novak
Gino Renni
Marcelo Mazzarello
Arturo Maly
Skladatel znělky Fernando López Rossi
Pablo Durand
Úvodní znělka „Cambio dolor“ od Natalie Oreiro
Země původu ArgentinaArgentina Argentina
Jazyk španělština
Počet dílů 285 (původní verze)
270 (mezinárodní verze)
Obvyklá délka 33–46 minut
Produkce a televizní štáb
Výkonný
producent
Susana Rudni
Producent Raúl Lecouna
Lokace Buenos Aires, Argentina
Řím, Itálie
Florencie, Itálie
Ibiza, Španělsko
Produkční
společnost
Telefe
Premiérové vysílání
TV stanice Telefe
Vysíláno 16. listopadu 1998 – 17. prosince 1999
Divoký anděl na ČSFD Kinoboxu FDb SZ IMDb

Divoký anděl (ve španělském originále Muñeca brava, stylizováno jako Muñeca Brava) je argentinský televizní seriál, romantická telenovela s komediálními prvky. Premiérově byl vysílán v letech 1998–1999 na stanici Telefe, v původní podobě čítal 285 dílů, mezinárodní verze obsahuje 270 epizod. Ústřední dvojici ztvárnili Natalia Oreiro a Facundo Arana, pro něž to byl díky celosvětovému úspěchu této telenovely počátek mezinárodní kariéry. Většina seriálu byla natočena v Buenos Aires a okolí, některé díly ale byly filmovány také v Itálii a ve Španělsku.

Příběh[editovat | editovat zdroj]

Milagros vyrůstala v Buenos Aires od svého narození s dalšími dětmi v klášteře, jehož sestry se starají o sirotky. Její matka totiž zemřela při porodu a otce nikdy nepoznala. Velkým koníčkem dívky je fotbal, který hraje s dalšími dětmi z ulice. Díky tomu má přezdívku Cholito, podle argentinského fotbalisty Diega Simeoneho, zvaného Cholo. Po dovršení 18 let se Milagros dostane jako služka do zámožné rodiny Di Carlových. Ve vile La Soledad, kde žijí, pozná nové přátele, ale i zákeřné a intrikářské osoby, a to jak mezi ostatním personálem, tak mezi členy rodiny. Její hlavou je otec Federico, který sice vede rodinnou stavební firmu, ale zároveň většinou svého příbuzenstva pohrdá. Jeho syn, sukničkářský playboy Ivo, má vztah s otcovou ambiciózní a všehoschopnou sekretářkou Andreou, ale zároveň si užívá i s dalšími děvčaty. Dobrosrdečná a upřímná Milagros, kterou do problémů mnohdy přivede její prořízlá pusa, se stane služebnou Federicovy matky Angéliky, která téměř nevychází z domu a truchlí pro své ztracené vnouče. Dívka se navíc zamiluje do pánova syna Iva, který její city opětuje, jenže jejich případnému vztahu není ze strany rodiny přáno.

Obsazení[editovat | editovat zdroj]

Produkce[editovat | editovat zdroj]

Přímým předchůdcem Divokého anděla byla komediální telenovela Casablanca, v níž měli ústřední dvojici ztvárnit Natalia Oreiro a Leonardo Sbaraglia.[1] Seriál měl pojednávat o mladé chudé dívce z venkova jménem Rosa (Oreiro), která přijde do Buenos Aires, kde začne pracovat v restauraci, kde se zamiluje do intelektuálního kuchaře Diega (Sbaraglia). Režisérem byl Rodolfo Ledo, jenž psal i scénář. Natáčení bylo zahájeno počátkem května 1998,[2] produkce byla ovšem v červenci zastavena. Hlavním problémem byl Ledo, který doslova ze dne na den ze studia zmizel a v dopise oznámil, že měl tvůrčí spory s vedením televizní společnosti Telefe[3] a že se kvůli zdravotním problémům odjel léčit na jih Argentiny.[2][4] V té době bylo zfilmováno 22 dílů, tedy asi třetina z konečného počtu epizod objednaných Telefe, kterých mělo být 60.[5] V důsledku odchodu Leda opustil pořad i představitel hlavní role Sbaraglia. Producent Raúl Lecouna najal dalšího režiséra a scenáristy,[3] aby seriál dokončili. Použitelných (po úpravě a střihu) však bylo pouze prvních deset dílů, zbytek by musel být s jiným hercem natočen znovu.[5] Vynechány by taky byly různé scény a zápletky, které obsahovaly velmi specifický Ledův humor.[2] Společnost Telefe nakonec počátkem srpna 1998 projekt zrušila,[5] i když do něj investovala asi 2 miliony dolarů.[3]

Úspěšný telenovelový tvůrce Enrique Torres následně začal pro Telefe rychle pracovat scénáři k novému seriálu, který měl Casablancu nahradit, a který z ní přejal některé prvky.[6] Do připravovaného projektu přešla řada herců, kteří často získali obdobné role, jako měli ztvárnit ve zrušené telenovele, včetně hlavní představitelky Natalie Oreiro, jež nově měla být chudým sirotkem a služkou v zámožné rodině. Do páru byl k ní nakonec vybrán Facundo Arana, který v té době působil v dětské muzikálové telenovele Chiquititas.[7] Produkce Divokého anděla byla zahájena počátkem října 1998, natáčelo se ve studiích Sonotex v Martínezu,[8] kde původně vznikala i Casablanca.[1] Pro exteriéry byla použita především vila v San Isidru, která představovala vilu La Soledad, a areál Instituto Carlos Pellegrini v Pilaru, jenž byl zobrazen jako klášter. Štáb však pro jednotlivé díly využil i vzdálenější lokace: Luján, Zelayu, vodopády Iguazú, lyžařské středisko Bariloche v Andách či město Carmelo v Uruguayi. Natáčelo se ale i v Evropě, ve Florencii, v Římě a na Ibize.

V seriálu byla využita hudba z debutového eponymního alba Natalie Oreiro, které bylo natočeno v první polovině roku 1998 a které vyšlo v létě 1998.[9] Pro znělku posloužila píseň „Cambio dolor“, k níž byl nově natočen videoklip,[10] rovněž použitý ve znělce. Balada „Me muero de amor“ byla využita jako milostný hudební motiv hlavních představitelů, jako podkres při establishing shotech zní úryvky z dalších písní této desky.[9] Jako jednorázoví hosté se v Divokém andělovi objevili Claudia Maradonová, manželka Diega Maradony, či fotbalista Gabriel Batistuta (oba ztvárnil sami sebe).[11] Závěrečný díl byl natočen koncem listopadu 1999, poslední svatební scéna byla filmována v areálu Instituto Carlos Pellegrini.[12]

Vysílání[editovat | editovat zdroj]

Seriál byl vysílán ve všední dny po 13. hodině. Úvodní díl byl na obrazovkách uveden 16. listopadu 1998,[7] poslední epizodu diváci zhlédli 17. prosince 1999.[13] Celkem vzniklo 285 dílů, přičemž mezinárodní verze Divokého anděla obsahuje 270 epizod, které jsou částečně odlišně sestříhány.

V Česku byl seriál premiérově vysílán na TV Nova od 21. srpna 1999 do 10. října 2000.[14]

Přijetí[editovat | editovat zdroj]

V Argentině se Divoký anděl dočkal diváckého úspěchu, pravidelně dosahoval prvních příček v žebříčcích sledovanosti.[15] V letech 1998 a 1999 získal cenu Martína Fierra v kategorii telenovel, na dalších sedm byl v jiných kategoriích nominován.[16][17] Seriál byl úspěšně prodán i do zahraničí, populární se stal například v Izraeli, kde v roce 2000 získal čtyři ceny Viva,[18] nebo v Rusku.[19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Bambalinas [online]. Lanacion.com.ar, 1998-05-17 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  2. a b c CAMBIO EL DIRECTOR Y LOS AUTORES DE CASABLANCA: La novela detrás de la novela [online]. Clarin.com, 1998-07-25 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  3. a b c La novela de "Casablanca" [online]. Lanacion.com.ar, 1998-07-31 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  4. LOS DOS ACTORES RENUNCIARON A LA TIRA DE TELEFE: Briski y Sbaraglia dejaron Casablanca [online]. Clarin.com, 1998-07-29 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  5. a b c Final para "Casablanca" [online]. Lanacion.com.ar, 1998-08-05 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  6. Bambalinas [online]. Lanacion.com.ar, 1998-08-30 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  7. a b Oreiro, con muñeca para la telenovela [online]. Lanacion.com.ar, 1998-11-17 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  8. Pantalla chica [online]. Lanacion.com.ar, 1998-09-24 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  9. a b Natalia Oreiro [online]. Nataliaoreiro.cz [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. 
  10. En el camino de Thalía [online]. Lanacion.com.ar, 1998-11-17 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  11. MUÑECA BRAVA: Buen gag con Oreiro y Batistuta [online]. Clarin.com, 1999-04-13 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  12. LAS ESCENAS FINALES DE MUÑECA BRAVA: La boda de Mili e Ivo ya es un hecho [online]. Clarin.com, 1999-11-27 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  13. Bravo final para la muñeca del mediodía [online]. Lanacion.com.ar, 1999-12-17 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  14. PECKOVÁ, Vendula. Latinskoamerické telenovely v České republice. Praha, 2011. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd – Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Vedoucí práce Tereza Hronová. s. 69. Dostupné online.
  15. Un regreso y un final con buen rating [online]. Lanacion.com.ar, 1999-06-30 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Martín Fierro de Aire 1998 [online]. Aptra.org.ar [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  17. Martín Fierro de Aire 1999 [online]. Aptra.org.ar [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  18. ANOCHE EL PUBLICO ISRAELI PREMIO A SUS TELENOVELAS LATINAS PREFERIDAS: Todos los premios para la Argentina [online]. Clarin.com, 2000-09-10 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (španělsky) 
  19. O'CALLAGHAN, Tommy. One of Russia’s own: 5 Western artists who are weirdly big in the motherland [online]. Rbth.com, 2018-05-19 [cit. 2018-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]