Přeskočit na obsah

Diodóros z Tarsu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý
Diodóros z Tarsu
Narození330
Antiochie
Úmrtí394 (ve věku 63–64 let) nebo 393 (ve věku 62–63 let)
Tarsus nebo Antiochie
ObdobíŘímská říše
Uctíván církvemistarobylé východní církve
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Diodóros z Tarsu (řecky Διόδωρος ὁ Ταρσεύς; zemřel kolem roku 390) byl biskup, reformátor monasticismu a teolog.[1] Jako silný zastánce nikajské ortodoxie sehrál klíčovou roli během konstantinopolského koncilu a vzdoroval protikřesťanské politice Juliana Apostaty. Diodóros založil jedno z nejvlivnějších center teologického myšlení v rané církvi, antiochijskou školu, a mnoho z jeho studentů se stalo významnými teology. Snad i vzhledem k extrémním názorům některých členů této školy byl Diodóros pozdějšími generacemi teologů často vnímán kriticky a je uctíván jako svatý jen v několika starých orientálních církvích.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Diodóros se narodil do vznešené rodiny v oblasti Antiochie. Klasické filozofické vzdělání získal na athénské škole a velmi rychle po ukončení vzdělání se stal mnichem.[2] V tomto období psal Diodóros filozofická pojednání a bojoval proti pokusům císaře Juliána o obnovu pohanství. Když byl biskupem v Antiochii jmenován arián jménem Leontius, Diodóros a jeho přítel Flavianos (který se později sám stal biskupem Antiochie) organizovali za hradbami bohoslužby pro ty, kdo vyznávali nikajskou teologii. Z těchto bohoslužeb zřejmě vzešly počátky antifonálního zpěvu v kostelích, a tato praxe se pak mezi křesťany rozšířila.

Během svého působení v klášteře v Antiochii se Diodórovým učitelem stal Melétios z Antiochie. Ten byl zvolen biskupem v roce 360 a vysvětil Diodóra na kněze. Když se křesťané v Antiochii rozštěpili, Diodóros byl silným straníkem Melétia a jeho nikajské ortodoxie.

Diodóros byl známý tím, že žil s nepatrným majetkem, byl závislý na almužnách a často byl kvůli své víře vězněn. Jeho fyzický vzhled byl drsný, ale Jan Zlatoústý popsal jeho výraz jako andělský.[3]

Jako kněz Diodóros založil klášter a katechetickou školu poblíž města Antiochie. Právě prostřednictvím této školy se pak stal mentorem kontroverzního teologa a liturga Theodora z Mopsuestie, ale také legendárního kazatele Jana Zlatoústého.[4][5] Z Diodórovy školy vzešla jedinečná antiochijská perspektiva jak biblické interpretace, tak christologie známá jako antiochijská škola.[6] Doveden do extrému však směr, který pro tuto školu nastavil Diodóros, vedl k teologii Nestoria, která byla poprvé odsouzena na koncilu v Efesu roku 431.

Byla to jeho role vedoucího antiochijské školy, která vedla k Diodórovu vyhnanství císařem Valensem do Arménie v roce 372. Během svého vyhnanství se Diodóros setkal s dalším zastáncem nikajské teologie, Basileiem Velikým.[7] Když se Diodóros vrátil po smrti císaře v roce 378 z exilu, Basileios sloužil jako arcibiskup (nebo patriarcha) Caesareje a jmenoval Diodóra biskupem Tarsu.

Jako biskup v Tarsu se Diodóros nadále zasazoval o nikajské chápání vztahu mezi lidským a božským v osobě Ježíše Krista. Aktivně vystupoval proti arianismu i apollinářství (Areios učil, že Ježíš Kristus byl podřízené stvoření, a ne syn Boží, zatímco Apollinaris z Laodiceje mluvil o vtělení způsobem, který umožňoval výklad, že Kristus nebyl ve všech ohledech člověkem, protože tvrdil, že Kristova mysl je božská a neracionální).

Diodóros hrál klíčovou role jak na místním sněmu v Antiochii (379), tak na ekumenickém prvním koncilu v Konstantinopoli v roce 381. Když jeho a Flavianův mentor Melétius v roce 381 zemřel, Diodóros doporučil svého přítele Flaviana jako jeho nástupce, čímž rozkol v antiochijské církvi prodloužil.[8] Diodóros zemřel kolem roku 394.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Diodórova christologie byla pozdějšími generacemi hlavního proudu křesťanství odsouzena jako kacířská, nejvýrazněji na místní synodě v Konstantinopoli v roce 499, která popsala Diodórovy názory jako nestoriánské. Podobně negativně Diodóra vnímal i Cyril Alexandrijský. Nicméně ve své vlastní generaci byl Diodóros hodnocen jako opora nikajské ortodoxie: v svém oficiálním výnosu o ratifikaci prvního konstantinopolského koncilu císař Theodosius I. popsal Diodóra jako „šampiona víry“.[9]

Detaily Diodórovy teologie je obtížné rekonstruovat, neboť z jeho děl se dochovaly pouze fragmenty nejisté provenience.[10][11] Jeho názory se tak lze snažit rekonstruovat jen z pozdějších prohlášení jeho studentů a intelektuálních dědiců antiochijské školy.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Diodorus of Tarsus na anglické Wikipedii.

  1. ↑ CATHOLIC ENCYCLOPEDIA: Diodorus of Tarsus. www.newadvent.org [online]. [cit. 2023-11-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ Julian, Letters, 55.
  3. ↑ Herbermann, Charles, ed. (1913). "Diodorus of Tarsus". Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company.
  4. ↑ Socrates, Historia Ecclesiastica, 6.3
  5. ↑ Rowan A Greer, "Diodore of Tarsus," in The Encyclopedia of Early Christianity, ed. Everett Ferguson, second edition (New York:Garland Publishing, 1997).
  6. ↑ Frederick W Norris, "Antioch" in The Encyclopedia of Early Christianity, ed. Everett Ferguson, second edition (New York:Garland Publishing, 1997).
  7. ↑ Catholic Encyclopedia, "Diodorus of Tarsus".
  8. ↑ Norris, "Antioch".
  9. ↑ KELLY, John N. D. Early Christian doctrines. Revi. ed. vyd. San Francisco: Harper & Row, Publ 511 s. ISBN 978-0-06-064334-8. 
  10. ↑ Jde o fragmenty katén na Hexateuch a pavlovské epištoly. Nedávno byl objeven kompletní komentář k Žalmům, který jeho editor připisuje Diodórovi. Andrew Louth, 'John Chrysostom to Theodoret of Cyrrhus', in Frances Young, Lewis Ayres and Andrew Young, eds, The Cambridge History of Early Christian Literature, (2010), p344
  11. ↑ Parry, Ken and David Melling (editors). The Blackwell Dictionary of Eastern Christianity. Malden, MA: Blackwell Publishing, 1999. ISBN 0-631-23203-6
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Diodóros_z_Tarsu&oldid=23412437“