Devět křížů
| Devět křížů | |
|---|---|
Devět křížů | |
| Základní údaje | |
| Kód památky | 23765/7-793 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
| Umístění | |
| Umístění | Lesní Hluboké |
| Stát | |
| Zeměpisné souřadnice | 49°16′4,43″ s. š., 16°17′46,18″ v. d. |
![]() | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Devět křížů je lokalita u obce Lesní Hluboké v okrese Brno-venkov, na silnici II/602, nedaleko exitu 168 dálnice D1. Nachází se zde hotel Annahof (původně motorest Devět křížů). Přibližně 2 kilometry západním směrem je na D1 na umístěna oboustranná odpočívka.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Lokalita dostala název podle devíti dřevěných křížů, podle pověsti vztyčených na místě, kde v roce 1540 údajně došlo k masakru svatebního průvodu. Na místě mělo být 9 obětí, na jejichž památku byly kříže vztyčeny. V roce 2012 místo prozkoumali archeologové ze společnosti Archaia spolu s vědci z Masarykovy univerzity. Ti na místě nenalezli žádné lidské ostatky, které by mohly tento příběh podporovat. Podle vzpomínek Vladimíra Ryšánka, starosty Lesního Hlubokého, došlo k jejich vyzvednutí již v šedesátých letech 20. století[1] při obnově shnilých křížů. Později, po jejich výměně, měly být kosti uloženy pod prostřední kříž,[2] ovšem kvůli častým výkopům inženýrských sítí pravděpodobně došlo k jejich zničení.[1]
Původní kříže nechali vztyčit benediktini z rajhradského kláštera. Pravidelně byly nahrazovány novými a obvykle každých sto let docházelo k jejich slavnostnímu žehnání. Zaznamenáno je například jejich žehnání v roce 1824[3] a 18. září 1887 (provedl rajhradský opat Benedikt Korčian).[4] V roce 1985 byly vztyčeny nové kříže,[5] které se však po 30 letech nacházely ve špatném stavu. Současné kříže byly zhotoveny roku 2018 z modřínového dřeva, z místních stromů pokácených při vichřici v roce 2016. Požehnal je benediktinský kněz Damián Žilka ze slovenského kláštera v Samporu při pouti v Lesním Hlubokém 26. července 2020.[5][6][7] K jejich osazení došlo v prosinci 2020.[8]
Kříže jsou chráněny jako kulturní památka.[9]
Pověst
[editovat | editovat zdroj]Pověst není doložena v žádných dobových pramenech. První písemná zmínka o křížích pochází podle brněnské historičky Mileny Flodrové z konce 18. století. Silva Smutná z Muzejního spolku Velkobítešska však uvádí německý zápis v městské kronice Velké Bíteše z roku 1728, který událost také popisuje.[10]
V roce 1801 vyšla pověst tiskem a uváděla, že neštěstí se stalo před 261 lety, tedy v roce 1540. Podle ní vesničan z Hlubokého našel v zimě v lese u cesty nemocného Veleslava, syna bohatého kupce. Vzal ho k sobě domů, kde se o něj po několik týdnů starala vesničanova dcera Johanka. Veleslav a Johanka se do sebe zamilovali, ale rodiče s jejich sňatkem nesouhlasili. Veleslav odešel a nechal se naverbovat k jízdnímu pluku proti Turkům. Vrátil se po roce jako poddůstojník a když v hospodě slyšel o chystané svatbě Johanky s cizím ženichem, přichystal se svým kumpánem přepadení svatebčanů. Ti se vraceli z bítešského kostela a v lese na ně Veleslav s kumpánem začali střílet. Nevěsta měla být uchráněna, ale kumpán ji zastřelil také. Zarmoucený Veleslav pak zastřelil jeho i sebe.[11]
| „ | V Moravě v Bíteši blíže podnes jest křížů devět. Každého přivedou k hrůze, kdo chce o tom co vědět. Jeden slovanský mládenec tam skrz ten les cestoval, že tam vezme bídný konec, ubohý se nenadál. Byla hrozná plískanice, on nemocí sklíčený, tu zastavil svého koně, klesl k zemi zemdlený. Šel tu rolník z Hlubokého, ten se nad ním smiloval, pojal jej do domu svého, o zdraví mu pečoval. |
“ |
| — Z kramářské písně z 19. století | ||
| „ | Jel skrz tento les syn bohatého kupce a náhle se roznemohl. Po chvíli jel tudy vesničan z Hlubokého, i slitoval se nad mladíkem a pojal jej do domu svého, kdež snažně pečoval o jeho zdraví... | “ |
| — Z pověsti zaznamenané v roce 1801 | ||
Podle dalších úprav byl vesničan nejbohatší sedlák v Hlubokém a Veleslav koňský handlíř z Uher, kterého v lese roku 1539 přepadli a zranili loupežníci. Otec si nepřál sňatek mezi dcerou a handlířem a ten odešel na rok zpět do Uher. Tam měl získat nějaký majetek a pak měl od sedláka slíbeno, že si dceru může vzít. Otec zatím donutil dceru k sňatku s bohatším nápadníkem. Handlíř se o tom při návratu dozvěděl a s místním hajným na svatebčany počkal na cestě v místě, kde byl před rokem sám přepaden. Zastřelili zde sedm svatebčanů a handlíř pak i hajného a sebe. Na místě devíti usmrcených lidí pak benediktýni vztyčili kříže. Nevěsta je pochována uprostřed a po obou stranách leží handlíř s ženichem. Protože byl handlíř vrah, jeho kříž uhnívá rychleji než ostatní.[12]
Krvavý příběh mohl mít souvislost se zločiny loupežníka a vraha Martina Roháče, popraveného na jaře 1571 v nedaleké Velké Bíteši, který zahájil svou loupežnickou dráhu v Uhrách a v letech 1568–1571 spáchal se svou bandou 59 loupežných vražd.[13]
Podobná pověst z Náchodska
[editovat | editovat zdroj]Podobná událost se dle jiné pověsti měla odehrát u Lhoty za Červeným Kostelcem v okrese Náchod, kde stojí kamenný kříž z roku 1794, na jehož podstavci z čelní a bočních stran jsou vyryty reliéfy celkem devíti křížů.[13] V místě se nachází osada U Devíti Křížů a v nedalekém lese stejnojmenný lom.
Božena Němcová vypráví dvě verze pověsti v Babičce a situuje ji do „Rtyňského lesa“, kterým procházejí poutníci z Malých Svatoňovic do Ratibořic. Píše o skutečných devíti křížích, které jsou každoročně opravovány a na které poutnice zavěšují věnečky a modlí se za duše zabitých.[14]
Odraz v kultuře
[editovat | editovat zdroj]Na motivy pověsti vznikl v Městském divadle Brno stejnojmenný muzikál. Zpracována je verze, podle které je Veleslav koňský handlíř. Premiéru měl 24. září 2022.[15]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 U Devíti křížů archeologové žádné kosti zavražděných nenašli [online]. Praha: Česká televize, 2012-12-03 [cit. 2015-09-16]. Dostupné online.
- ↑ FOLTÁNKOVÁ, Kateřina. Archeologové: Kosti od Devíti křížů u dálnice D1 zmizely. Brněnský deník [online]. 2012-10-29 [cit. 2018-06-08]. Dostupné online.
- ↑ Die neun krezuze. Brünner Wochenblatt. 1824-10-19, roč. 1, čís. 84, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-07-27]. (německy)
- ↑ PÁNEK, Jiří. Krvavý masakr svatebčanů. Údajnou tragédii připomíná u D1 devět křížů [online]. Idnes.cz, 2020-08-24 [cit. 2020-09-05]. Dostupné online.
- 1 2 HALUZA, Oldřich. Připomínka masakru u D1: devět křížů nahradí nové, dřevo na ně pokácela vichřice. Třebíčský deník [online]. 2020-08-12 [cit. 2020-09-04]. Dostupné online.
- ↑ Obnova Devíti křížů. ČT24 – Události v regionech [online]. Česká televize, 2020-07-24 [cit. 2020-07-27]. Dostupné online.
- ↑ Výměna devíti křížů. Podle legendy připomínají krveprolití na svatbě. ČT24 [online]. 2020-07-26 [cit. 2020-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-17.
- ↑ HALUZA, Oldřich. Připomínka svatebního masakru u D1: nových devět křížů stojí příliš nízko [online]. Brnensky.denik.cz, 2021-07-23 [cit. 2021-07-23]. Dostupné online.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2013-10-29]. Identifikátor záznamu 134782 : Kříž – Devět křížů. Památkový katalog. Také Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ.
- ↑ Jarmark patnáctiletý. S. 17. Zpravodaj města Velká Bíteš [online]. Město Velká Bíteš, 2017-01-17 [cit. 2020-07-27]. S. 17. Dostupné online.
- ↑ Reportéři ČT – Tajemství Devíti křížů. ČT24 [online]. 2012-12-03 [cit. 2020-07-27]. Dostupné online.
- ↑ MAZAL, Mirek. Tajemství Devíti křížů u D1. Znáte krvavou pověst?. auto.cz [online]. 2020-04-25 [cit. 2020-07-27]. Dostupné online.
- 1 2 KUNCOVÁ, Monika. Krvavá záhada místa U devíti křížů [online]. Novinky.cz, 2020-09-13 [cit. 2020-09-13]. Dostupné online.
- ↑ NĚMCOVÁ, Božena. Babička. Praha: Josef R. Vilímek, 1900. Dostupné online. S. 168–169.
- ↑ Devět křížů [online]. www.mdb.cz [cit. 2026-07-30]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Devět křížů na Wikimedia Commons - Dávná historie obce, pověst o 9 křížích, lesnihluboke.cz
- Záhady Toma Wizarda – Mrtvá nevěsta od Devíti křížů. www.ceskatelevize.cz [online]. Česká televize, 2014-02-24 [cit. 2020-07-27]. Dostupné online.
