Chu Lan-čchi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Chu Lan-čchi
Chu Lan-čchi v roce 1937, kdy jí byla udělena hodnost generálmajora
Chu Lan-čchi v roce 1937, kdy jí byla udělena hodnost generálmajora
Narození1901
Čcheng-tu, S'-čchuan nebo Čching
Úmrtí13. prosince 1994 (ve věku 92–93 let)
Čcheng-tu, S'-čchuan nebo Čína
Alma materVojenská akademie Whampoa
Povoláníspisovatelka
Politická stranaKomunistická strana Číny
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chu Lan-čchi (znaky zjednodušené: 胡兰畦; pchin-jin: Hú Lánqí; Wade–Giles: Hu Lan-ch'i; 1901 – 13. prosince 1994), také přepisována jako Chu Lan-si (pchin-jin: Hu Lanxi), byla čínská spisovatelka a vojenská velitelka. Do Národní revoluční armády vstoupila v roce 1927 a v roce 1930 se stala členkou čínské místní organizace Komunistické strany Německa. V roce 1933 byla nacistickým Německem zatčena a během svého pobytu ve vězení své životní zkušenosti popsala v memoárech, jimiž natolik zaujala Maxima Gorkého, že ji pozval do Moskvy. Po propuknutí druhé čínsko-japonské války v roce 1937 založila ženskou vojenskou jednotku, se kterou vzdorovala japonské invazi, a stala se vůbec první ženou, jíž byla v Čínské republice udělena hodnost generálmajora. Během čínské občanské války podporovala komunisty, avšak po jejich vítězství pod vedením Mao Ce-tunga se stala obětí politických perzekucí. Kulturní revoluci přežila a po své politické rehabilitaci svůj život shrnula v podrobných memoárech vydaných v 80. letech 20. století. [1]

Raný život[editovat | editovat zdroj]

Chu Lan-čchi se narodila v roce 1901 do zámožné rodiny ve městě Čcheng-tu v provincii Sečuán během bouřlivého období na sklonku říše Čching.[1] Její otec Chu Čching-jün (胡卿云) byl potomkem slavného generála Chu Ta-chaje z období dynastie Ming, proto odmítl sloužit mandžuské dynastii Čching.[2] Po dokončení střední školy v roce 1920 se na nátlak rodičů provdala za svého bratrance, který byl obchodníkem. Smluvený sňatek se jí natolik příčil, že se postavila vůli rodičů a s manželem se záhy rozvedla. V té době to bylo velmi nezvyklé. V roce 1921 se vydala do jihosečuánského města Lu-čou, aby zde studovala na pedagogickém institutu a učila na zdejší základní škole. Její raný život inspiroval spisovatele Maa Tuna k napsání románu Duha (1929), jehož hrdinka se stala slavnější než Chu Lan-čchi.[1]

Severní pochod[editovat | editovat zdroj]

Na jaře roku 1926 Chu Lan-čchi odjela do Kantonu, aby zde pracovala pro Che Siang-ning, jež zastávala funkci ministryně pro ženské záležitosti vlády Kuomintangu. V následujícím roce nastoupila jako kadetka na Vojenskou akademii Čínské republiky ve Wu-chanu a přihlásila se jako jedna z mála žen do Národní revoluční armády Kuomintangu. Z armády byla propuštěna po uzavření vojenské akademie v červenci 1927. Poté znovu pracovala pro levicovou vůdkyni Kuomintangu Che Siang-ning.[1]

Exil v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Chu Lan-čchi na obálce časopisu The Young Companion v roce 1937

V roce 1928 se Chu Lan-čchi vypravila do Evropy a v Berlíně zanedlouho vstoupila do čínsky hovořící skupiny Komunistické strany Německa.[2][3] Setkala se rovněž s Soong Čching-ling, vdovou po prezidentu Sunjatsenovi. V prosinci 1932 byla Chu Lan-čchi zatčena německou policií po účasti na demonstraci proti japonské invazi do Mandžuska a tři měsíce strávila v německém vězení.[4][1]

Své zážitky z vězení vylíčila Chu Lan-čchi ve své knize V německé ženské káznici, která byla přeložena do několika světových jazyků včetně ruštiny. V létě 1934 ji proto sovětský spisovatel Maxim Gorkij pozval, aby se zúčastnila 1. sjezdu sovětských spisovatelů. V Moskvě se setkala s čínskými komunistickými vůdci Li Li-sanem a Kchang Šengem, kteří ji požádali, aby se vydala do Hongkongu a působila zde jako styčný důstojník mezi levicovými vůdci Kuomintangu a komunisty. [1][3]

Čínsko-japonská válka[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí druhé čínsko-japonské války Chu Lan-čchi v září 1937 založila pomocný armádní sbor šanghajských pracujících žen na podporu 18. armády Kuomintangu. Příslušnice sboru pečovaly o raněné vojáky a v noci pomáhaly sklízet rýži blízko bojiště.[1]

Chu Lan-čchi se svým ženským sborem statečně vzdorovala japonskému vojsku, ale po dobytí Šanghaje byla nucena se stáhnout do vnitrozemí společně se stovkami tisíc vojáků a uprchlíků. Po dlouhém a vyčerpávajícím pochodu dorazili po mnoha dnech do Wu-chanu. Chu Lan-čchi se stala vůbec první Číňankou, jíž byla v Čínské republice udělena hodnost generálmajora.  Když byl její ženský sbor v roce 1942 rozpuštěn, byla převelena do provincie Ťiang-si, aby zde obhospodařovala opuštěnou zemědělskou půdu.[1]

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Nedlouho po japonské kapitulaci se Druhá sjednocená fronta Kuomintangu a komunistů rozpadla a znovu se rozpoutala čínská občanská válka. Chu Lan-čchi pracovala pro komunisty a snažila se přesvědčit velitele Kuomintangu, aby se přidali k nim.[1]

Čínská lidová republika[editovat | editovat zdroj]

Po vítězství komunistů a vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 se Chu Lan-čchi uchýlila ke svým komunistickým přátelům do Šanghaje.[1] Během kampaně proti třem zlům byla v roce 1952 obviněna ze zpronevěry. Když Mao Ce-tung vytáhl v roce 1957 do boje proti pravičáctví, byla Chu Lan-čchi společně s mnohými dalšími politickými aktivisty označena za pravičáka a vyloučena z Komunistické strany Číny.[3] Na počátku kulturní revoluce byla Chu Lan-čchi obětí perzekuce a tvrdého zacházení ze strany příslušníků Rudých gard.[1]

Ke konci kulturní revoluce se v roce 1974 politické rehabilitace. Po odchodu do důchodu se vrátila do svého rodného města. V roce 1987 bylo obnoveno i její členství v Komunistické straně Číny.[1] Chu Lan-čchi zemřela v Čcheng-tu 13. prosince 1994 ve věku 93 let.[2]

Memoáry[editovat | editovat zdroj]

V 80. letech Chu Lan-čchi sepsala podrobné memoáry, v nichž shrnula svůj život a tvrdě kritizovala vlastní politické kroky a názory. Samu sebe označila za nezralou ženu, která se nechala snadno strhnout pro jakoukoli věc, jež jí připadala spravedlivá.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m STAPLETON, Kristin E.; HAMMOND, Kenneth J. The Human Tradition in Modern China. 1. vyd. Maryland, USA: Rowman & Littlefield, 2008. 216 s. ISBN 978-0-7425-5466-5. S. 157–176. 
  2. a b c ZHANG, Meng. 她们的激荡青春,让我们看到生命在历史中的归宿. www.changjiangtimes.com [online]. Changjiang Times, 2015-05-16 [cit. 2021-06-01]. Dostupné online. (čínsky) 
  3. a b c DOOLING, Amy D. Writing Women in Modern China: The Revolutionary Years, 1936–1976. Colombia, USA: Columbia University Press, 2005. ISBN 978-0-231-13216-9. 
  4. 胡蘭畦:與陳毅相戀的國軍女將. dailynews.sina.com [online]. Sina, 2010-04-20 [cit. 2021-06-01]. Dostupné online. (čínsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]