Christiane Taubira

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Christiane Taubira
Christiane Taubira par Claude Truong-Ngoc juin 2013.jpg
Stranická příslušnost
Členství Walwari
Parti radical de gauche

Narození 2. února 1952 (66 let)
Cayenne
Sídlo Francouzská Guyana
Alma mater Univerzita Paříž II
Univerzita Paříž IV
Univerzita Paříž VI
Profese politička a ekonomka
Commons Christiane Taubira
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Christiane Taubira nebo Christiane Taubira-Delannon (* 2. února 1952 Cayenne, Francouzská Guyana) je francouzská politička a od 15. května 2012 ministryně spravedlnosti ve vládě Jeana-Marca Ayraulta jmenovaného prezidentem Françoisem Hollandem. Na svůj úřad posléze 27. ledna 2016 abdikovala.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Christiane Taubira se narodila 2. února 1952 v Cayenně, ve Francouzské Guyaně. Vystudovala na Univerzitě Panthéon-Assas.[2] Je zároveň sestrou Jeana-Marie Taubira, který je generálním tajemníkem Parti Socialiste Guyanis neboli Guyanské socialistické strany.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Jako předsedkyně strany Walwari působila Taubira od r. 1993 jako poslankyně Národního shromáždění, do nějž byla znovuzvolena v r. 1997. Jako nezařazená podpořila v r. 1993 konzervativního Éduorda Balladura, který tou dobou sestavoval vládu. V r. 1994 se stala europoslankyní [3][4] na čtvrtém místě kandidátky Parti radical de gauche vedené Barnardem Tapiem. V červnu 1997 se stala členkou Parti socialiste, kde jí socialistický premiér Lionel Jospin jmenoval předsedkyní vládní komise pro těžbu zlata ve Francouzské Guyaně.

V r. 2002 kandidovala Taubira na francouzskou prezidentku za Parti radical de gauche, ačkoli už nebyla její členkou. Ve volbách získala 2,32 %. Po r. 2002 se stala místopředsedkyní Parti radical de gauche. 16. června 2002 byla znovu zvolená poslankyní Národního shromáždění, kde se stala členkou socialistického klubu.

Po vítězství François Hollanda v prezidentských volbách 2012 byla jmenována ministryní spravedlnosti ve vládním kabinetu Jeana-Marca Ayraulta. Původně se přepodkládala spolupráce s mladší ministryní Delphine Bathoo. Jejich vzájemný vztah však měl později trhliny kvůli sdílené zodpovědnosti. Po parlamentních volbách v červnu 2012 vystřídala Delphine Batho ministryní ekologie Nicole Bricq, čímž zůstalo Ministerstvo spravedlnosti čistě pod vedením Chirstiane Taubira. 27. ledna 2016 rezignovala na post ministryně kvůli neshodám s prezidentem Hollandem ohledně přístupu k francouzským občanům obviněným z terorismu.[5]

Taubira se proslavila zejména zákonem z 21. května 2001, který považuje transatlantický obchod s otroky a otroctví obecně za zločin proti lidskosti. V r. 2013 podpořila reformu pro francouzská karibská teritoria v rámci kompenzace otroctví.[6]

Ve funkci ministryně spravedlnosti splnila Taubira jeden z předvolebních slibů prezidenta François Hollanda a zpracovala zákon legalizující sňatky osob stejného pohlaví.[7]

V lednu 2016 opustila úřad ministryně kvůli otevřeným neshodám s Hollandovým návrhem zákoně, který umožňuje odebrat francouzské občanství osobám obviněným a usvědčeným z terorismu, pokud mají dvojí občanství. Příslušná legislativa byla reakcí na teroristické útoky v Paříži 13. listopadu.[5] O týden později publikovala knihu Murmures à la jeunesse o tomto návrhu.[8]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Taubira byla dvakrát vdaná.[9] Se svým druhým manželem Rollandem Delannonem má čtyři děti.[9][10][11] Delannon je separatistický politik stojící za vznikem Hnutí za sociální emancipaci a dekolonizaci. V 80. letech byl odsouzen k 18 měsícům vězení za pokus o výbuch ropy a zemního plynu.[10][11]

Čestná ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • Dr. Sc. (čestný doktorát) za lidská práva udělovaný na University of Wisconsin-Milwaukee.

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • (francouzsky) L'Esclavage raconté à ma fille ("Jak jsem popsala otroctví své dceři"),Paris, Bibliophane, coll. « Les mots à coeur », 2002 (réimpr. 2006), 165 p. (ISBN 2-86970-064-4 et 2-86970-122-5).
  • (francouzsky) Codes noirs : de l'esclavage aux abolitions, Paris, Dalloz, coll. « A savoir », 2006, 150 p. (ISBN 2-247-06857-X) (introduction).
  • (francouzsky) Rendez-vous avec la République ("Setkání s republikou"), Paris, La Découverte, coll. « Cahiers libres », 2006, 195 p. (ISBN 978-2-7071-5091-2).
  • (francouzsky) Égalité pour les exclus : le politique face à l’histoire et à la mémoire coloniales, Paris, Temps Présent, 2009, 93 p. (ISBN 978-2-916842-01-1).
  • (francouzsky) Mes météores : combats politiques au long cours, Paris, Flammarion, 2012, 551 p. (ISBN 978-2-08-127895-0).
  • (francouzsky) Paroles de liberté ("Slova svobody"), Paris, Flammarion, coll. " Café Voltaire ", 2014, 138 p. (ISBN 978-2-08-133688-9).
  • (francouzsky) Murmures à la jeunesse, 2016.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Christiane Taubira na anglické Wikipedii.

  1. France - French Justice Minister Christiane Taubira resigns [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Faure, Sonya."La fusée Christiane", 13 June 2012.French 
  3. Christiane TAUBIRA-DELANNON [online]. European Parliament [cit. 2011-02-14]. Dostupné online. 
  4. Tagliabue, John."France's First-Round Presidential Ballot Takes Shape", 3 April 2002. Ověřeno k 14 February 2011. 
  5. a b france 24 - French Justice Minister Christiane Taubira resigns after terror law row - France 24 [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné online. 
  6. France - French minister wants land for slaves’ descendants [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné online. 
  7. Unpopular French President Nicolas Sarkozy Desperately Woos Les Gais [online]. Queerty.com [cit. 2012-05-06]. Dostupné online. 
  8. "Le réquisitoire de Christiane Taubira contre la déchéance de nationalité", Le Monde, January 31, 2016. Ověřeno k February 1, 2016. 
  9. a b "CHEZ LA MINISTRE DE LA JUSTICE, EN GUYANE: CHRISTIANE TAUBIRA, LA BLESSURE DERRIÈRE LE SOURIRE", Paris Match, December 31, 2013. Ověřeno k February 1, 2016. 
  10. a b "Roland Delannon, la "blessure" de Christiane Taubira", Le Figaro, January 3, 2014. Ověřeno k February 1, 2016. 
  11. a b "Christiane Taubira "mariée" à un "terroriste" : l'intox de Marine Le Pen", Metro News, March 14, 2013. Ověřeno k February 1, 2016. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]