Christiane Taubira

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Christiane Taubira
Christiane Taubira par Claude Truong-Ngoc juin 2013.jpg
Stranická příslušnost
Členství Walwari

Narození 2. února 1952 (65 let)
Cayenne
Sídlo Francouzská Guyana
Alma mater Univerzita Paříž II
Univerzita Paříž IV
Univerzita Paříž VI
Profese politička a ekonomka
Commons Christiane Taubira
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Christiane Taubira nebo Christiane Taubira-Delannon (* 2. února 1952 Cayenne, Francouzská Guyana) je francouzská politička a od 15. května 2012 ministryně spravedlnosti ve vládě Jeana-Marca Ayraulta jmenovaného prezidentem Françoisem Hollandem. Na svůj úřad posléze 27. ledna 2016 abdikovala.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Christiane Taubira se narodila 2. února 1952 v Cayenně, ve Francouzské Guyaně. Vystudovala na Univerzitě Panthéon-Assas.[2] Je zároveň sestrou Jeana-Marie Taubira, který je generálním tajemníkem Parti Socialiste Guyanis neboli Guyanské socialistické strany.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Jako předsedkyně strany Walwari působila Taubira od r. 1993 jako poslankyně Národního shromáždění, do nějž byla znovuzvolena v r. 1997. Jako nezařazená podpořila v r. 1993 konzervativního Éduorda Balladura, který tou dobou sestavoval vládu. V r. 1994 se stala europoslankyní [3][4] na čtvrtém místě kandidátky Parti radical de gauche vedené Barnardem Tapiem. V červnu 1997 se stala členkou Parti socialiste, kde jí socialistický premiér Lionel Jospin jmenoval předsedkyní vládní komise pro těžbu zlata ve Francouzské Guyaně.

V r. 2002 kandidovala Taubira na francouzskou prezidentku za Parti radical de gauche, ačkoli už nebyla její členkou. Ve volbách získala 2,32 %. Po r. 2002 se stala místopředsedkyní Parti radical de gauche. 16. června 2002 byla znovu zvolená poslankyní Národního shromáždění, kde se stala členkou socialistického klubu.

Po vítězství François Hollanda v prezidentských volbách 2012 byla jmenována ministryní spravedlnosti ve vládním kabinetu Jeana-Marca Ayraulta. Původně se přepodkládala spolupráce s mladší ministryní Delphine Bathoo. Jejich vzájemný vztah však měl později trhliny kvůli sdílené zodpovědnosti. Po parlamentních volbách v červnu 2012 vystřídala Delphine Batho ministryní ekologie Nicole Bricq, čímž zůstalo Ministerstvo spravedlnosti čistě pod vedením Chirstiane Taubira. 27. ledna 2016 rezignovala na post ministryně kvůli neshodám s prezidentem Hollandem ohledně přístupu k francouzským občanům obviněným z terorismu.[5]

Taubira se proslavila zejména zákonem z 21. května 2001, který považuje transatlantický obchod s otroky a otroctví obecně za zločin proti lidskosti. V r. 2013 podpořila reformu pro francouzská karibská teritoria v rámci kompenzace otroctví.[6]

Ve funkci ministryně spravedlnosti splnila Taubira jeden z předvolebních slibů prezidenta François Hollanda a zpracovala zákon legalizující sňatky osob stejného pohlaví.[7]

V lednu 2016 opustila úřad ministryně kvůli otevřeným neshodám s Hollandovým návrhem zákoně, který umožňuje odebrat francouzské občanství osobám obviněným a usvědčeným z terorismu, pokud mají dvojí občanství. Příslušná legislativa byla reakcí na teroristické útoky v Paříži 13. listopadu.[5] O týden později publikovala knihu Murmures à la jeunesse o tomto návrhu.[8]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Taubira byla dvakrát vdaná.[9] Se svým druhým manželem Rollandem Delannonem má čtyři děti.[9][10][11] Delannon je separatistický politik stojící za vznikem Hnutí za sociální emancipaci a dekolonizaci. V 80. letech byl odsouzen k 18 měsícům vězení za pokus o výbuch ropy a zemního plynu.[10][11]

Čestná ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • Dr. Sc. (čestný doktorát) za lidská práva udělovaný na University of Wisconsin-Milwaukee.

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • (francouzsky) L'Esclavage raconté à ma fille ("Jak jsem popsala otroctví své dceři"),Paris, Bibliophane, coll. « Les mots à coeur », 2002 (réimpr. 2006), 165 p. (ISBN 2-86970-064-4 et 2-86970-122-5).
  • (francouzsky) Codes noirs : de l'esclavage aux abolitions, Paris, Dalloz, coll. « A savoir », 2006, 150 p. (ISBN 2-247-06857-X) (introduction).
  • (francouzsky) Rendez-vous avec la République ("Setkání s republikou"), Paris, La Découverte, coll. « Cahiers libres », 2006, 195 p. (ISBN 978-2-7071-5091-2).
  • (francouzsky) Égalité pour les exclus : le politique face à l’histoire et à la mémoire coloniales, Paris, Temps Présent, 2009, 93 p. (ISBN 978-2-916842-01-1).
  • (francouzsky) Mes météores : combats politiques au long cours, Paris, Flammarion, 2012, 551 p. (ISBN 978-2-08-127895-0).
  • (francouzsky) Paroles de liberté ("Slova svobody"), Paris, Flammarion, coll. " Café Voltaire ", 2014, 138 p. (ISBN 978-2-08-133688-9).
  • (francouzsky) Murmures à la jeunesse, 2016.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Christiane Taubira na anglické Wikipedii.

  1. France - French Justice Minister Christiane Taubira resigns [online]. . [1]. (en-US) 
  2. Faure, Sonya."La fusée Christiane", 13 June 2012.French 
  3. Christiane TAUBIRA-DELANNON [online]. European Parliament, [cit. 2011-02-14]. [2]. (anglicky) 
  4. Tagliabue, John."France's First-Round Presidential Ballot Takes Shape", 3 April 2002. Ověřeno k 14 February 2011. 
  5. a b france 24 - French Justice Minister Christiane Taubira resigns after terror law row - France 24 [online]. [cit. 2016-02-15]. [3]. (anglicky) 
  6. France - French minister wants land for slaves’ descendants [online]. [cit. 2016-02-15]. [4]. (anglicky) 
  7. Unpopular French President Nicolas Sarkozy Desperately Woos Les Gais [online]. Queerty.com, [cit. 2012-05-06]. [5]. (anglicky) 
  8. "Le réquisitoire de Christiane Taubira contre la déchéance de nationalité", Le Monde, January 31, 2016. Ověřeno k February 1, 2016. 
  9. a b "CHEZ LA MINISTRE DE LA JUSTICE, EN GUYANE: CHRISTIANE TAUBIRA, LA BLESSURE DERRIÈRE LE SOURIRE", Paris Match, December 31, 2013. Ověřeno k February 1, 2016. 
  10. a b "Roland Delannon, la "blessure" de Christiane Taubira", Le Figaro, January 3, 2014. Ověřeno k February 1, 2016. 
  11. a b "Christiane Taubira "mariée" à un "terroriste" : l'intox de Marine Le Pen", Metro News, March 14, 2013. Ověřeno k February 1, 2016. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]