Cap Arcona

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Cap Arcona
Cap Arcona (1927)
Cap Arcona (1927)
vlajka německého námořnictva (1938-1945)
vlajka německého námořnictva (1938-1945)
Základní údaje
Typ transatlantický parník pro pravidelnou kombinovanou dopravu osob a nákladu
Třída "Cap-"
Majitel Hamburg-Südamerikanische Dampschiffahrtsgeselschaft
Domovský přístav Gdyně
Objednána 1926
Stavitel Blohm & Voss
Zahájení stavby 1926
Spuštěna na vodu 14. května 1927
Uvedena do služby listopad 1927
Panenská plavba 30. října 1927
Osud 3. května 1945,
později sešrotována
Poloha vraku Baltské moře
Technická data
Prostornost 27 561 BRT[1]
Výtlak 11 500 t
Délka LOA = 205,90 m;
LPP= 195,0 m
Šířka 25,70 m
Ponor 8,67 m
(výška trupu 16,90 m)
Pohon čtyřstupňová soustava turbín; 2 lodní šrouby
17 650 m
Rychlost přibližně 20 uzlů
Kapacita 1 434 lůžek

Cap Arcona byla luxusní německá zaoceánská loď, která byla spuštěna na vodu v květnu roku 1927. Na konci druhé světové války byla potopena po útoku britského letectva dne 3. května 1945 v Lübecké zátoce. Při jejím potopení, které je čtvrtou největší námořní katastrofou v dějinách lidstva, přišlo o život zhruba 4 500 lidí, zejména vězňů z koncentračních táborů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Cap Arcona byla druhou lodí ze série "Cap-". Jednalo se o řadu lodí určených pro kombinovanou přepravu osob a nákladu. Výroba lodi byl zadaná rejdařstvím Hamburg-Südamerikanische Dampschiffahrtsgeselschaft loděnici Blohm & Voss roku 1926. Loď byla spuštěna na vodu 14. května 1927 a do služby uvedena v listopadu stejného roku.[1]

Loď byla projektována pro přepravu maximálně 1434 pasažérů plus náklad na 15 dní trvajících plavbách na trase mezi Hamburgem a Jižní Amerikou. Měla poměrně nízký ponor, vzhledem k nutnosti plaveb v mělkých plavebních hloubkách řeky La Plata. Vnitřní uspořádání bylo přizpůsobeno tropickým podmínkám, pro které byla loď určena. Typické byly vzdušné jídelny s vysokým stropem umístěné nikoli pod hlavní palubou, ale na ní. V Německu i v zámoří byla považovaná za nejkrásnější loď své doby.[1]

Během let 1928 a 1929 se na své trase podílela na přepravě 60 000 vystěhovalců, které v tomto období rejdařství přepravilo. V době světové hospodářské krize a po nástupu nacistů k moci poklesla její rentabilita a proto byla roku 1939 po téměř 100 úspěšných plavbách přeložena do přístavu Gdyně a byla přeměněna na kasárna německého válečného loďstva.[1]

Roku 1940 byla zařazena k jako přepravní loď na Baltském moři. V této době posloužila i jako kulisa v propagandistickém snímku Titanic z roku 1943. Film nakonec na rozkaz Goebblese nebyl nasazen do kin. V roce 1944 přepravovala Cap Arcona uprchlíky z východního Pruska na západ.

Potopení lodi[editovat | editovat zdroj]

Hořící Cap Arcona krátce po útoku.

V dubnu roku 1945 kotvila loď spolu s nákladní lodí Thielbek v Lübecké zátoce. 26. dubna bylo na tato plavidla naloděno přes 6 500 vězňů z blízkého koncentračního tábora Neuengamme, jenž musel být před příchodem spojenců narychlo vyklizen, a přes 400 vězňů, kteří přežili pochod smrti z koncentračního tábora Fürstengrube. Jedna z často citovaných tezí, že plánem nacistů bylo vyvézt tyto dvě lodě na otevřené moře a tam je s vězni potopit, se z dnešního historického pohledu jeví málo pravděpodobná. Obě lodě kotvily v zátoce s poruchou strojů a nebyly schopné manévrování. Také malé množství paliva v nádržích postačovalo jen k pohonu palubních agregátů a neumožnilo by plavbu na větší vzdálenost. Mnohem spíš byli vězni na lodích pouze nouzově ubytováni, protože v danou dobu v této lokalitě jiná k tomu účelu vhodná možnost nebyla. Dne 3. května však provedlo na obě lodi nálet britské letectvo a obě lodi byly potopeny. Uvádí se mj. také, že k výbuchu na Cap Arconě došlo uvnitř a že výbuch provedli Němci, ovšem jedná se pouze o nedoložená tvrzení. Proč k tomuto útoku došlo, se přesně neví, z hlediska vedení války neměl v dané situaci téměř žádný praktický význam. Zřejmě se jednalo o nedorozumění v rámci organizačních zmatků v závěrečné fázi války.

Na palubě Cap Arcony se v době potopení nacházelo zhruba 4 500 vězňů původem z Belgie, Československa, Dánska, Itálie, Jugoslávie, Finska, Francie, Kanady, Lucemburska, Maďarska, Německa, Norska, Polska, Rumunska, Řecka, Sovětského svazu, Španělska, Švýcarska a USA, 400 vojáků a 10 členů posádky. Přežilo pouze asi 400 lidí, mezi nimi Emil František Burian. Potopení Cap Arcony je čtvrtou největší námořní katastrofou v dějinách lidstva.

Pomník Cap Arcona, Neustadt/Holstein

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d DUDSZUS, Alfred; KÖPCKE, Alfred; HENRIOT, Ernest, Friedrich Krumrey. Das grosse Buch der Schiffstypen: Schiffe, Boote, Flösse unter Riemen un Segel, Dampfschiffe, Motorschiffe, Meerestechnik. 1.. vyd. Augsburg: Weltbild Verlag, 1995. 320 s. ISBN 3-89350-831-7. (německy) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]