Bitva u Beneventa (1266)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o bitvě Štaufů v roce 1266. O bitvě Římanů v roce 275 př. n. l. pojednává článek Bitva u Beneventa.
Bitva u Beneventa
konflikt: Guelfové a ghibellini
{{{alt}}}
Středověká miniatura bitvy (Nuova Cronica)
trvání: 26. února 1266
místo: Benevento, Itálie
výsledek: rozhodné vítězství Karla z Anjou
strany
guelfové: ghibellini:
velitelé
Arms of Jean dAnjou.svg Karel I. z Anjou Arms of Swabia-Sicily.svg Manfréd Sicilský
  • hrabě z Anglana
  • Giordano z Anglana
  • hrabě Galvan
  • hrabě Bartholoměj
  • Theobald Anibaldi

síla
12 000 mužů včetně italských žoldnéřů
  • 600 rytířů
  • 2 400 jezdců a jízdních seržantů
  • 8 400 pěšáků
  • 600 střelců s kuší
13 500–14 000 mužů včetně německých, italských, saracénských a katalánských žoldnéřů
  • 1 200 německých žoldnéřských rytířů a jezdců
  • 1 000–1 400 italo-normanských rytířů a jezdců
  • 1 000 italských žoldnéřských jezdců
  • 10 000 saracénských lučištníků
  • 300–400 saracénských jezdců
ztráty
poměrně lehké většina armády ztracena
  • pouze 600 jezdců uniklo smrti či zajetí
  • saracénské jednotky pobity

Bitva u Beneventa se udála v jižní Itálii mezi vojsky Manfréda Sicilského a Karla z Anjou. Manfréd v bitvě zahynul a již předtím papežem Klementem korunovaný Karel se ujal sicilského království

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Moc a síla Štaufů se začala hroutit již za vlády Fridricha II. Po jeho smrti roku 1250 se trůnu ujal jeho syn Konrád IV. Štaufský, který však již roku 1254 zemřel. Po něm na toto místo nastoupil Fridrichův levoboček Manfréd Sicilský, zásluhou podpory Arabů z Lucery získal na svou stranu i jihoitalská města. Rezignoval na korunu římského krále a svou moc upevňoval na Sicílii. Poté se stal vůdcem stoupenců císařství v severní Itálii a hrozilo, že svými državami obklopí papežský stát.

Tehdejší papež Klement IV. byl nucen se obrátit na někoho, kdo by byl schopen Manfréda svrhnout. Tím se stal Karel z Anjou, mladší bratr francouzského krále Ludvíka IX., účastník sedmé křížové výpravy. Roku 1264 mu papež nabídl sicilskou korunu s tím, že mu kurie udělí království v léno a nový panovník se na oplátku nebude snažit získat nadvládu nad celou Itálií.

...Karel Anjouský dostal od papeže nabídku, aby se stal králem Obojí Sicílie, a to v mylné naději, že Karel bude stejně dobrý král jako Ludvík.
— André Maurois[1]
Výjev bitvy v Nuova Cronica

Ludvík IX. bratra v rozhodnutí získat sicilské království diplomaticky podpořil, ale nepůjčil mu ani peníze, ani vojáky. Karel měl v severní Itálii spojence v podobě florentských a sienských bankéřů.[2]

Roku 1265 Karel vyplul z Marseille, přežil bouřlivou plavbu a podařilo se mu dosáhnout Říma, kde čekal, podporován Římany, na svou armádu. Vojáky na cestě přes podzimní Alpy doprovázela Karlova manželka, hraběnka Beatrix Provensálská. Dne 6. ledna 1266 byli manželé korunováni v katedrále svatého Petra.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Smrt krále Manfréda Sicilského

U Capui, kde byli účastníci výpravy ohromeni impozantní městskou branou,[3] se Karel pokusil zničit Manfrédovy zásobovací linie a poté uhnul směrem na jih na Benevento. Manfréd opustil město a setrval za řekou Calore, v jeho vojsku bylo zhruba 300 lehkých saracenských jezdců ve třech skupinách a více pěchoty. Vpředu se nalézali lukostřelci. Karlova těžká jízda se skládalo asi ze 3000-5000 mužů, jenž rozdělil do tří oddílů. Za řekou Calore se odehrála rozhodující bitva, ve které Manfréd padl a jeho vojska prohrála. Královo tělo bylo nalezeno dva dny po bitvě, byl pohřben u paty mostu a jeho synové skončili v celoživotním vězení vítězného Karla z Anjou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MAUROIS, André. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. ISBN 80-7106-098-4. S. 50. 
  2. PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-152-2. S. 34. Dále jen Dějiny Itálie. 
  3. KOVÁČ, Peter. Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec.. Praha: Petr Kováč - Ars Auro Prior, 2010. ISBN 978-80-904298-2-6. S. 30. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]