Přeskočit na obsah

Bernardin Sienský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý
Bernardin Sienský
Sv. Bernardin Sienský
Sv. Bernardin Sienský
kněz, kazatel
Narození8. září 1380
Massa Marittima, Itálie
Úmrtí20. května 1444
L'Aquila, Itálie
Svátek20. května
Místo pohřbeníMausoleo di San Bernardino
Státní občanstvíSiena
ŘádŘád menších bratří a Františkánský řád
Vyznáníkatolická církev a katolicismus
Svatořečen24. května 1450 papežem Mikulášem V.
Uctíván církvemiřímskokatolická církev a církve v jejím společenství
Atributytabulka či kotouč s nápisem IHS; tři biskupské mitry symbolizující úřady, které odmítl
PatronemItálie, L'Aquila, tkalci
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Bernardin Sienský (8. září 1380, Massa Marittima20. května 1444, L'Aquila) byl italský římskokatolický kněz a františkán, proslulý zejména kázáními v Sieně na Piazza del Campo a svým znakem s Kristovými iniciálami ve slunečním kotouči.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studium

[editovat | editovat zdroj]

Bernardin Albizeschi se narodil ve šlechtické rodině v Massa Marittima u Sieny. Ve třech letech ztratil matku a v šesti otce. Starali se o něj příbuzní v Sieně. Tam se naučil číst a psát. Četl Danta, latinské klasiky a už v jedenácti letech studoval právo na univerzitě v Sieně a projevoval mimořádné nadání. Studoval Písmo svaté gramtiku, a teologii, získal i licenciát církevního práva. Byl členem kajícího bratrstva Panny Marie, které usilovalo o křesťanskou dokonalost svých členů službou potřebným, chudým a nemocným. Roku 1397 vypukla morová epidemie. Sám se nakazil, když se obětavě staral o nemocné. Bojoval se smrtí, ale uzdravil se. Rozmýšlel se, zda má vstoupit k augustiniánům, ale v roce 1402 se rozhodl pro sienské františkány. Bylo mu tehdy 22 let. Rozdal svůj majetek chudým, později složil řeholní sliby a roku 1404 se stal knězem. Po té studoval teologii, filozofii a biblistiku.

Bernardin Sienský na hoře Capriola

[editovat | editovat zdroj]

Žil na osamělém místě na hoře Capriola, kde v opuštěné poustevně založil malý klášter. Tam Bernardin četl Písmo svaté a církevní spisy, zvláště františkánských spisovatelů. Byl zastáncem přísného pojetí řehole a žil v naprosté chudobě. V roce 1413 se Bernardin stal vrátným v toskánském klášteře ve Fiesole, v provincii Florencie, kde se dodnes dochovala cela s jeho jménem, vyřezaným v supraportě dveří.

Bernardin jako kazatel

[editovat | editovat zdroj]
Bernardinova kazatelna v Perugii
Sano di Petro: Bernardin káže v Campu v Sieně, (1445)
Socha Bernardina ze Sieny, kolem 1725, Kostel Panny Marie Sněžné (Praha), oltář sv. Františka z Assisi

Bernardin Sienský toužil po apoštolské činnosti. Ve čtyřiceti letech jako lidový kazatel chodil od města k městu po severní a střední Itálii. Uvádí se, že se ke kazatelské činnosti zprvu necítil schopný pro slabý hlas, a proto se v nouzi obrátil k Matce Boží, která mu pomohla. Hovořil pak jasným a zvučným hlasem, kterým si získával srdce posluchačů. Uměl stejně dobře kázat rolníkům i univerzitním posluchačům. Kromě Písma svatého čerpal z Církevních otců, z Tomáše Akvinského, sv. Bonaventury i z Dunse Scota. Jejich učení harmonicky popojoval. [1] Nejhlubší křesťanské pravdy všem podával přiměřeným způsobem. Pro velký počet posluchačů kázal často na otevřeném prostranství. Malíř Sano di Pietro byl očitým svědkem takových kázání a zachytil je na obraze z Campa před radnicí v Sieně.

Na západní fasádě katedrály v Perugii v Umbrii se dochovala kazatelna, z níž Bernardin pronesl roku 1425 svá nejslavnější kázání. V oratoři sv. Bernardina v Perugii jsou kamenné reliéfy se scénami ze světcova života.

Bernardin jako diplomat a léčitel

[editovat | editovat zdroj]

Návrat k ideálům antiky vedl v renesanční době k uvolnění mravů. Bernardin kázal proti pýše, lakomství a nemravnosti. Snažil se lid probudit z náboženské a mravní lhostejnosti, usmířit šlechtické rodiny, urovnával spory mezi stranami i války mezi městy. Proslul také jako exorcista a léčitel. Uzdravoval slepé a křísil zemřelé. Tak bývá vyobrazen v životopisném cyklu maleb, například 22 scén z jeho života je dochováno v kostele San Francesco v Lodi.[2]

Sano di Pietro: Bernardin s trigramem yhs na tabulce

Snažil se také obnovit kázeň ve svém řádu. Hlásal potřebu odpuštění a smíření i úctu k Ježíšovu jménu. „Jméno Ježíš prozařuje kazatele a způsobuje, že jsou prostoupeni jeho světlem ti, kdo jeho slovo zvěstují, i ti, kdo je slyší. Odkud myslíš, že se vzalo tak nenadále na celém světě planoucí jméno víry, ne-li z toho, že se káže Ježíš?“ Vytvořil si obraz zářícího slunce s iniciálami Ihs, zkratky řeckého jména Ježíše (Ihesus) s křížem na břevnu písmene h, jako symbol tajemství spásy. Vlivem jeho působení se tento znak po Itálii rozšířil zejména na domy křesťanských bratrstev, ale i na průčelí veřejných budov. Bernardin nosil tabulku s tímto znakem s sebou a stavěl ji na oltář, na němž před kázáním sloužil mši svatou. Po kázání zdvihl tabulku uděloval s ní požehnání.

Téměř sto let po Bernardinově smrti zvolil Ignác z Loyoly Bernardinův znak IHS za symbol Tovaryšstva Ježíšova, jezuitského řádu. Kříž v něm bývá doplněn dvěma hřeby z kříže.

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Nakonec byl Bernardin zatčen a obžalován z kacířství, protože šíření takovéto úcty se nelíbilo některým teologům a humanistům. Jeho obviněním se třikrát zabýval církevní soud, naposled na Basilejském sněmu v r. 1438. Mezi Bernardinovy účinné obhájce prý patřil Jan Kapistránský (jeden z jeho žáků). Bernardin nevyužíval ani náklonnosti císaře a nakonec vždy byla uznána jeho pravověrnost, čistý úmysl i svatost života. Na druhou stranu mu byl papeži třikrát nabízen biskupský úřad v Sieně, ve Ferraře a v Urbinu, ale Bernardin vždy odmítl, dával přednost kazatelské dráze. 14281442 se stal generálním vikářem františkánů observantů, někdy zvaných bernardini (zkratka OFMObs). Zúčastnil se všeobecného sněmu ve Florencii. V klášteře Monteripido u Perugie založil teologickou školu, v níž i sám učil a v Sieně zřídil vyšší teologické učení, z něhož vycházeli řeholní profesoři. Františkánskou prostotu se snažil doplňovat rozumovou vyspělostí.

Smrt a kult Bernardina Sienského

[editovat | editovat zdroj]

Když se blížila jeho smrt, nechal se prý položit na podlahu posypanou popelem a 20. května 1444 v L'Aquile zemřel. Pochovali jej v konventu sv. Františka, v roce 1474 byl pohřben v kostele zbudovaném k jeho poctě v L'Aquile. Roku 1450 byl Mikulášem V. svatořečen. Bernardinův kult se rychle šířil po celé Itálii, centrem uctívání se stalo místo pohřbu L'Aquila, pak Siena, Perugia a Massa Marittima. I v kostele Panny Marie v Aracoeli v Římě požívá Bernardin zvláštní úcty, slavné fresky od Pinturiccia (kolem 1485) tam oslavují zde život velkého nezapomenutelného kazatele a františkánského řeholníka.

Della confessione regole 12., 1494

Zobrazení

[editovat | editovat zdroj]

Sv. Bernardin Sienský bývá zobrazován, věrně své podobě, jako františkánský řeholník s asketickými rysy, s propadlými tvářemi a vystouplými lícními kostmi. Připomíná tak život v chudobě. V jedné ruce drží tabulku, či medailon s nápisem IHS v paprscích, v druhé ruce někdy drží knihu. U nohou mívá položeny tři biskupské mitry (někdy 3 biskupské berly), které symbolizují tři odmítnuté biskupské úřady. Někdy u jeho nohou klečí žebrák nebo vstává jako uzdravený.

Jeho zobrazení bývá někdy doplněno nápisem „Manifestavi nomen tuum hominibus“ („Zjevil jsem tvé jméno lidem.“ J 17,6).

Na skupinových obrazech sv. Bernardin doprovází Pannu Marii společně se sv. Františkem z Assisi, sv. Bonaventurou Sienského, jak káže lidem a drží pozvednutou tabulku s nápisem IHS, nebo jako mladého šlechtice, který klečí před viděním Panny Marie nad branou města.

Sv. Bernardin Sienský je patronem tkalců, lidí nemocných chorobami hrudi (plic) i očí, postižených krvácením. Jeho svátek připadá na 19. (20.) května.

  1. BORRIELLO Luigi et alii: Slovník křesťanských mystiků. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012, s. 201-203
  2. Braunfels Wolfgang (editor), Lexikon der christlichen Ikonographie 5: Lexikon der heiligen. 2. vyd., Herder Rom–Freiburg–Basel Wien, 1994, s. 390–394

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Věra Remešová, Bernardin Sienský, in: Ikonografie a atributy svatých, Praha 1991, s. 15
  • Hynek Rulíšek, Bernardin Sienský, in: Postavy, atributy, symboly: slovník křesťanské ikonografie, České Budějovice 2006
  • Tereza Majerová (ed.), Sv. Bernardin Sienský, in: Tereza Majerová (ed.), V jednom společenství – Životní příběhy světců, Praha 2009, s. 219-220
  • Jan Chlumský, Sv. Bernardin Sienský, http://catholica.cz/?id=2067, vyhledáno 6. 3. 2012

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]