Benvenut Deblin
| Benvenut Deblin | |
|---|---|
| kněz | |
| Zasvěcený život | |
| Institut | františkáni |
| Sliby | před rokem 1756 |
| Svěcení | |
| Služby | kazatel |
| Kněžské svěcení | 1758 |
| Osobní údaje | |
| Rodné jméno | Jan Adam hrabě z Deblína a Althardu |
| Datum narození | 1743 |
| Datum úmrtí | 1818 (ve věku 74–75 let) |
| Místo úmrtí | Moravská Třebová |
| Povolání | katolický kněz |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Benvenut Deblin OFM (před r. 1743–1818), též Benevenut Deblin, křestním jménem Jan Adam hrabě z Deblína a Althardu, řeholním Benvenut (Benevenut), byl františkán, pravděpodobně německého jazyka, působící v českých zemích. Vzhledem k svému šlechtickému původu se zřejmě narodil nebo v dětství pobýval na znojemském hradě nebo zámku v Starém Hobzí. Před vstupem do františkánského řádu působil jako vojenský velitel armády hesenského lankraběte Maximiliána (1689-1753).[pozn. 1][1] Řeholní sliby složil někdy před rokem 1756, v roce 1758 přijal kněžské svěcení.[pozn. 2] Byl údajně „znamenitý bohoslovec, jenž pořádal roku 1762 u P. Marie Sněžné v Praze veřejnou disputaci a v Olomouci čítán mezi nejlepší řečníky“.[2] V letech 1764–1766 působil Deblin v plzeňském klášteře jako sváteční kazatel.[3] V 80. letech pobýval v dačickém konventu, mezi jehož dobrodince patřila též rodina hrabat Deblinů.[4] Šlechtický původ a zejména osobní vazby na vlivné příbuzné umožňovaly Benvenutovi získat v rámci řeholního společenství zvláštní nepsaná privilegia. Například běžně mohli františkáni mohli knihy pro osobní potřebu pouze užívat, nikoli je vlastnit spolu s právem volného nakládání, a to ze souhlasem představeného, Benvenut považoval své svazky za osobní vlastnictví, včetně možnosti je dále věnovat klášteru, v tomto případě v Dačicích.[5] Od roku 1805 pobýval Benvenut Deblin v klášteře v Moravské Třebové. Ačkoli měl tehdy asi okolo 70 let a je titulován jako vysloužilý kazatel (emeritus), rozhodně nezahálel a v klášteře s dlouhou tradicí přípravy nových řeholníků působil jako magistr noviců, knihovník a v letech 1809-1815 jako vikář kláštera.[6]
Z kazatelské činnosti bratra Benvenuta Deblina byla přinejmenším jedna jeho promluva vydána tiskem. Jednalo se o jeho oslavné kázání, které pronesl 26. prosince 1773 v olomouckém františkánském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie při příležitosti řádového jubilea 50 let od slibů svého spolubratra Leonarda Bähra (též Beer, †1775). Kázání na 18 stranách vytiskla v Olomouci Josefa Terezie Hirnleová, vdova po s františkány spřízněném tiskaři Františku Antonínu Hirnleovi v roce 1774.[pozn. 3]
Podle řádového františkánského nekrologia zemřel údajně poslední člen hraběcího rodu z Deblína františkán Benvenut Deblin 9. května 1816 v Moravské Třebové, více dalších z původních zdrojů blíže vycházejících pramenů ale uvádí pravděpodobnější rok jeho úmrtí jako 1818.[7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Tzv. „Legionis Maximiliano-Hassiacae Oficialis bellicus Superioris Ordinis, vulgo Lieutenant“.
- ↑ V roce 1805 je Benvenut titulován již jako jubilant profese a 23. října 1808 v Moravské Třebové slavil spolu s dalšími osobnostmi kraje děkovnou mši k padesátiletému jubileu svého kněžství. Viz HLAWATSCH, Albin OFM [et alii]. Chronik des Klosters zum hl. Joseph in Mährisch Trübau Ab anno 1678. 1910–1940. kapitola „Miscellanea“. Elektronický přepis textu v Muzeu Moravská Třebová.
- ↑ Titul: Des Alten Priesters wiederum Neues Weßopfer, welches an dem Sonntag nach dem hochheiligen Weynachtstag, den 26. des Ehristmonats, als an dem Festtag des Heil. Erzmartirers Stephani im Jahr 1773. in Olmützer Klosterkirchen deren WW. EE. PP. Franciscanern, als seine nach 50. Jahren zweyte Primitz andächtig gehalten, und feyerlich angesungen hat der Holehrwürdige P.F. LEONARDUS BÄHR obbenannten Ordens Jubilierter Priesters. Dochováno v knihovně rajhradského kláštera (signatury R - E. II. cc. 10 - přív.2, R - Z. II. bb. 1 - přív.5; kopie titulní strany viz [1] (cit. 11.12.2017). Nebo v Jihočeské vědecké knihovně, pobočka Zlatá Koruna (signatura PR 133, přívazek 26).
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ GREIDERER, Vigilius. Germania Franciscana seu Chronicon Geographo-Historicum Ordinis S. P. Francisci in Germania. Tomus 1.. Oeniponte: [s.n.], 1777. S. 776.
- ↑ WILHELM, Bonaventura; MINAŘÍK, Klemens. Dějiny klášterů františkánských v Čechách a na Moravě. Třebíč: Františkánská provincie česko-moravská, 1909. S. 85.
- ↑ Liber Memorabilium conventus Plsnensis, s. 181 – strojopisný přepis – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, signatura 1 JH 54.
- ↑ WILHELM – MINAŘÍK, Dějiny klášterrů františkánských... (cit.), s. 85. VOBR, Jaroslav. Dačice, knihovna kláštera františkánů = Datschicz, Bibliothek des Franziskanerklosters. In: Handbuch Deutscher historischer Buchbestände in Europa. Band 3., Tschechische Republik. Hildesheim: Olms=Wiedmann, 2000. S. 227–229.
- ↑ BAJGER, Matyáš Franciszek. Knihovny ve františkánských klášterech od reformace až do moderní doby. In: Františkánský kontext teologického a filozofického myšlení. Praha: Univerzita Karlova : Filosofia, 2002. ISBN 978-80-7308-436-3. S. 346.DOKOUPIL, Vladislav. Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně. Brno: Musejní spolek : Universitní knihovna, 1972. S. 274. – V katalogu františkánské dačické knihovny z roku 1736 je na volném listě zapsán dar deseti homiletických knih získaný od františkána Benvenuta Deblina.
- ↑ BAJGER, Matyáš Franciszek. Interiérová knihovna františkánů v Moravské Třebové. Moravskotřebovské vlastivědné listy. 2014, čís. 23 (zvláštní číslo), s. 20–28. ISSN 1211-1317. ISBN 978-80-904432-6-6. Podle HLAWATSCH, Chronik… (cit.), část Series Capitulorum Provincialium et intermediorum ac Ministrorum Provinciae Bohemiae et Officialium huius Conventus.
- ↑ HLAWATSCH, Albin OFM [et alii]. Chronik des Klosters zum hl. Joseph in Mährisch Trübau Ab anno 1678. 1910[– 1940]. kapitola „Miscellanea“. Elektronický přepis textu v Muzeu Moravská Třebová. V kronice se také uvádí působrní Deblina jako kazatele v roce 1818. Viz její část „Series Capitulorum Provincialium et intermediorum ac Ministrorum Provinciae Bohemiae et Officialium huius Conventus“. Viz též VOLNÝ, Gregor. Die Markgrafschaft Mähren.... [s.l.]: [s.n.], 1835-1846.