Bedřich Barták

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bedřich Barták
Bedřich Barták.png
Narození 27. září 1924
Plzeň
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 20. března 1991 (ve věku 66 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání výtvarník, malíř, grafik, scénograf, restaurátor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bedřich Barták (27. září 1924 Plzeň20. března 1991 Praha) byl český výtvarník, malíř, grafik, scénograf a restaurátor, politický vězeň komunistického režimu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Plzni jako syn Antonína Bartáka,[1][2] dirigenta a šéfa opery Divadla J. K. Tyla v Plzni a Marie, roz. Görgové. Matčina rodina provozovala právovárečnou hospodu „U Görgů“,[3] kde se pravidelně setkávaly význačné osobnosti plzeňského kulturního života. V Plzni do roku 1941 vychodil základní školu a absolvoval čtyři ročníky reálného a dva ročníky klasického gymnasia. Pro své výrazné výtvarné nadání pak zamířil na Státní grafickou školu v Praze, kde studoval u profesora Rubeše v oddělení speciálního kreslení. V roce 1943, koncem druhého ročníku, byl totálně nasazen jako pomocný dělník – v letech 1943–44 v ČKD Praha, a pak od ledna do května 1945 ve Škodových závodech Plzeň. Po válce byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do oddělení ručního tisku na látku k profesoru Fišárkovi. Po druhém ročníku složil zkoušky na Akademii múzických umění v Praze, kde chtěl studovat jevištní výtvarnictví u profesora Tröstera. Protože však profesor Tröster nakonec nepřednášel, dal Bedřich Barták přednost dokončení školy uměleckoprůmyslové, kde studoval v letech 1945–50 u profesora Nováka v oddělení výstavnictví. Aby mohl finančně podporovat své rodiče, při studiu také pracoval. V letech 1947–48 se podílel jako scénograf na osmi inscenacích plzeňského divadla a od února 1949 do září 1950 působil jako grafik v Gramofonových závodech Praha. V roce 1949 se pod hlavičkou Gramofonových závodů zúčastnil výstavy v Liberci a Plzeňských výstavních trhů. Spolupodílel se na vytvoření Divadla hudby v Praze,[4] které bylo pro veřejnost otevřeno v říjnu 1949. V té době údajně také vytvořil logo Supraphonu – lva s lyrou.[5]

Koncem září 1950, těsně před složením poslední zkoušky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, byl zatčen a odsouzen na 12 let odnětí svobody za velezradu. Ve skutečnosti udělal jen to, že ve svém plzeňském bytě nechal přespat své dva kolegy z Prahy, kteří si naplánovali útěk na Západ. Většinu z 10 let až do svého propuštění na amnestii v roce 1960 strávil v jáchymovských uranových dolech.[6][7][8] Během uvěznění mu zemřeli oba rodiče. Ještě před propuštěním poznal z dopisů i při občasných návštěvách svou budoucí ženu Annu, roz. Hartlovou, která studovala zpěv u jeho otce. Jejich manželství trvalo až do roku 1983, kdy Anna Bartáková zemřela.

Po propuštění se živil jako pomocný aranžér obchodních domů Vývoj Praha (1960–61), písmomalíř v družstvu Stavba Teplice v Čechách (1961–67), výtvarník v národním podniku Pramen Teplice (1970–72), v propagačním oddělení komunálních služeb Teplice (1972–75) a v časopisu Revue Teplice. Postupně začínal spolupracovat s různými divadly, např. s Divadlem J. K. Tyla v Plzni. V únoru 1974 byl Městským soudem v Praze částečně rehabilitován a rok poté nastoupil jako scénograf a kostýmní výtvarník do plzeňského divadla. Od té doby zde spoluvytvořil na 175 inscenací. Vzhledem ke svému kádrovému profilu nebyl členem Svazu československých výtvarných umělců a možnosti jeho profesního uplatnění v totalitním Československu tak byly značně omezené, zejména pokud jde o pořádání oficiálních výstav. Přesto bylo několik autorských výstav uskutečněno (viz seznam níže). Po úspěchu výstavy ve Zrenjaninu a Frankfurtu nad Mohanem působil v roce 1969 v grafickém ateliéru Blacha + Seifert[9] v německém Offenbachu. Před narozením dcery Anny se v prosinci roku 1969 vrátil do Československa.

Kromě divadelní tvorby, grafiky a malby se věnoval restaurování a tvorbě nástěnných maleb (viz seznam níže). Jeho nástěnné malby a restaurátorské práce byly připomenuty během Noci kostelů 24. května 2019 v kostele sv. Jana Nepomuckého ve Studnici u Náchoda.[10][11] Bedřich Barták byl soudně kompletně rehabilitován v r. 1990. Zemřel 20. března 1991 po dlouhé a těžké nemoci.

V roce 2019 byl vyznamenán Ministerstvem kultury České republiky ve spolupráci s projektem Mene Tekel[12] titulem Rytíř české kultury in memoriam.[13][14][15][16]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Restaurování interiérů sakrálních staveb, nástěnné malby[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. A. Barták v Českém hudebním slovníku
  2. Haasová (2018)
  3. Hospoda U Görgů v databázi Zaniklé obce
  4. Divadlo hudby v Českém hudebním slovníku
  5. a b Beránek–Lakosilová (2015), s. 117
  6. Kaplan–Pacl (1993), s. 120–121, 144–145, 162–163
  7. David (2015), s. 17–18, 196–199
  8. Jáchymov, dokument o historii města, těžbě uranové rudy a trestních lágrech (1991). Scénář a režie V. Pacl, Československá televize
  9. Záznam o zrušené firmě Blacha + Seifert GmbH & Co. Werbemittelgesellschaft v německém registru firem. www.deutsche-unternehmen-register.com [online]. [cit. 2017-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-13. 
  10. Program Noci kostelů 14.5.2019 ve Studnici
  11. Podcast Českého rozhlasu Hradec Králově: Výmalba kostela ve Studnici byla za normalizace odvážnou „pirátštinou“ Bedřicha Bartáka podcastu Hradec Králové
  12. Mene Tekel – mezinárodní projekt proti totalitě
  13. Mene Tekel – Osobnosti 2019
  14. Plzeňan, který prožil deset let v uranových dolech, je Rytířem české kultury
  15. Fotoreportáž ze slavnostního předání cen Dáma, Rytíř a Mecenáš české kultury v roce 2019
  16. Rytíř české kultury Bedřich Barták, Divadelní revue DJKT, 2019/2, str. 26
  17. Plzeň Výstaviště
  18. Galerie Azyl připomene Bedřicha Bartáka
  19. Fotoreportáž z vernisáže
  20. Fotoreportáž z výstavy
  21. a b Muzeum Dr. Hostaše, Klatovy
  22. Výběr z divadelní tvorby Bedřicha Bartáka – pozvánka na vernisáž
  23. Na kácovském zámku můžete do poloviny září vidět dílo Bedřicha Bartáka
  24. Evžen Oněgin očima Bedřicha Bartáka – pozvánka na vernisáž
  25. Evřen Oněgin, Divadelní revue DJKT, 2016/3, str. 16
  26. Mikroregion Uhlířskojanovicka a Středního Posázaví, červenec 2017, str. 9
  27. Zámek v Ratajích nad Sázavou – muzeum
  28. Doly místo divadla. V Plzni vystavují útěky z nesvobody scénografa Bedřicha Bartáka – reportáž České televize
  29. Útěky z nesvobody – pozvánka na vernisáž
  30. Útěky z nesvobody Bedřicha Bartáka
  31. ARCHA 1/2018, ANKETA, str. 23
  32. Komentovaná prohlídka výstavy Útěky z nesvobody doprovodí derniéru, Divadelní revue DJKT, 2017/5, str. 24

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERÁNEK, Jindřich; LAKOSILOVÁ, Jarmila. Květy jara – plody podzimu : sborník o médiích. [s.l.]: Syndikát novinářů ČR – Klub novinářů Pražského jara ’68, 2015. 448 s. Dostupné online. 
  • DAVID, Jaroslav. Mukl 010806 – Životní příběh českého sportovce a vynálezce L. J. Kořána. Brno: Central European Research and Consulting, 2015. 263 s. 
  • FAUKNER, Rudolf. Moderní fysika. Ilustrace Bedřich Barták. IV. rozšířené. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1947. 541 s. 
  • HAASOVÁ, Barbora. Antonín Barták (1886–1959) – hudební osobnost plzeňské scény. Ostrava, 2018. Diplomová práce. Ostravská univerzita, Fakulta umění. Vedoucí práce Viktor Velek. s. 10–13.
  • KOCOUREK, Tomáš; CHYTKOVÁ, Anna; CHYTKA, Tomáš. Kostely a kaple Bedřicha Bartáka. Praha: [s.n.], 2015. 219 s. 
  • MIKULECKÁ, Klára. Scénograf Jan Dušek. Brno, 2012. diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Margita Havlíčková. s. 45. Dostupné online.
  • SVĚTLÍK, Jiří. Paměti starého kriminálníka. 1.. vyd. Plzeň: Ing. Petr Mikota, 2006. 68 s. S. 52. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]