Bandikut pouštní
 Bandikut pouštní | |
|---|---|
 Bandikut pouštní | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 vyhynulý[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | bandikuti (Peramelemorphia) |
| Čeleď | bandikutovití hrubosrstí (Peramelidae) |
| Podčeleď | bandikuti ušatí (Peramelinae) |
| Rod | bandikut (Perameles) |
| Binomické jméno | |
| † Perameles eremiana Spencer, 1897 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bandikut pouštní (Perameles eremiana) je vyhynulý druh vačnatce z řádu bandikutů.
Popis
[editovat | editovat zdroj]Bandikut pouštní dosahoval délky těla 240 až 280 mm a délky ocasu 120 až 140 mm.[2] Tělesná hmotnost činila asi 250 g.[3] Vyznačoval se relativně dlouhýma ušima, jež mu pomáhaly regulovat teplotu v pouštních oblastech, a ochlupenými chodidly.[2] Osrstění se pohybovalo v matně oranžových, rezavých a hnědých odstínech, s tmavším středem hřbetu a jedním či dvěma tmavými pruhy na zádi. Spodní partie těla byly bílé, ocas svrchu tmavý, na bocích a spodní části taktéž bělavý.[4]
Samostatný druhový status bandikuta pouštního je sporný; uvádí se, že jde o blízce příbuznou, či dokonce konspecifickou formu s Perameles bougainville (bandikut páskovaný).[4][5]
Ekologie a vyhynutí
[editovat | editovat zdroj]Bandikut pouštní se vyskytoval v aridních oblastech dnešního jižního Severního teritoria, severní Jižní Austrálie a jihovýchodní Západní Austrálie. Jeho domovinou byly písečné a kamenité pouště s travnatou vegetací (Triodia sp., Spinifex sp.).[5][6] Šlo o nočního živočicha, pravděpodobně všežravého, v jehož jídelníčku dominovali zvláště termiti, mravenci (především „medonoši“) a larvy brouků. Přes den bandikuti odpočívali v pozemním hnízdě vystlaném trávou a větvičkami, jež mělo vstupní i únikový otvor. Vrh čítal 2 mláďata, ačkoli samice měla 8 struků.[2][5]
V průběhu 19. a 20. století postihlo pouštní býložravce a všežravce Austrálie rozsáhlé vymírání, a to v případě zvířat v tzv. kritickém hmotnostním rozmezí 35 až 5 500 g. Poslední potvrzený exemplář bandikuta byl ve volné přírodě uloven v roce 1943, nicméně některá pozorování původních obyvatel svědčí pro delší přežívání tohoto druhu – místní od jezera Mackay zde prý bandikuty lovili pro maso ještě na konci 60. let. Příčiny vyhynutí nejsou zcela ozřejmené, zřejmě šlo o kombinaci vlivu zavlečení lišek, koček a králíků a změn v požárních cyklech.[3][5]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
- ↑ a b c TURNER, James. Mammals of Australia: An Introduction to Their Classification, Biology & Distribution. Sofia-Moscow: Pensoft, 2004. ISBN 954-642-198-7. S. 69.
- ↑ a b Desert bandicoot [online]. nt.gov.au – Threatened species of the Northern Territory, 11-2021 [cit. 2023-08-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b NOWAK, Ronald. Walker's Mammals of the World : Monotremes, Marsupials, Afrotherians, Xenarthrans, and Sundatherians. Baltimore; London: Johns Hopkins University Press, 2018. S. 199. (anglicky)
- ↑ a b c d BURBIDGE, A. A.; WOINARSKI, J. Perameles eremiana [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016 [cit. 2023-08-14]. (anglicky)
- ↑ MCDADE, M. C. & kol. Grzimek’s Animal Life Encyclopedia – Volume 13: Mammals II. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale, 2003. S. 17. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bandikut pouštní na Wikimedia Commons 
Taxon Perameles eremiana ve Wikidruzích
