Přeskočit na obsah

Bělehradská surrealistická skupina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bělehradská surrealistická skupina byla jednou z nejvýznamnějších avantgardních skupin v Jugoslávii, s organizovanou tvorbou, spolupracující s dobovými kulturními centry Evropy (především Paříží). Její představitelé pocházeli z různého prostředí, často představovali jen těžkou sourodou, avšak stejnými cíli spojenou, skupinu literátů. Vymezovali se proti dosavadní literatuře a žádali svobodu tvorby. Měli těsné vazby k francouzské literatuře, vycházeli z řady avantgardních proudů a politicky měli blízko k levici (marxismu).

Raná léta

[editovat | editovat zdroj]

Srbská (potažmo bělehradská) surrealistická skupina začala vznikat kolem roku 1922[1] poté, co byl vydán časopis Putevi. O dva roky později pak v Paříži začal vycházet časopis La revolution surrealiste (Surrealistická revoluce). Francie se stala malé skupině autorů, mezi které patřili Marko Ristić, Milan Dedinac, Dušan Matić a Aleksandar Vučo, vzorem. Navázali s tehdejšími francouzskými surrealisty těsné vazby,[1] které vydržely po celou dobu existence hnutí. Mnozí francouzští surrealisté tak publikovali svá díla v srbských (jugoslávských) periodikách a obráceně. O bělehradské tvorbě si mohli francouzští čtenáři přečíst víceméně v každém literárním časopisu, který ve Francii vycházel.[2] Všichni srbští surrealisté byli vzdělaní literáti, kteří uměli plynně francouzsky, a kteří opovrhovali tradičním, vesnickým životem.[1] To se také odrazilo v jejich tvorbě a záměrech, kam domácí surrealistickou tvorbu vést. Mnohdy se spíše než literatuře věnovali filozofii.[zdroj?]

Období druhé poloviny 20. let je dobou, kdy byla vydána četná díla se surrealistickou tematikou, avšak jednotliví autoři ještě nevytvořili pevně definovanou literární skupinu, která by se přihlásila k surrealismu jako takovému. Jovan Deretić ji označuje jako tzv. předsurrealistickou.[1]

Vrcholné období

[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 30. let, i přesto, že v Jugoslávii vládne silně nedemokratický a represivní režim, vstoupila surrealistická tvorba Bělehradské skupiny do své vrcholné fáze. Od roku 1930 používala bělehradská skupina umělců název surrealisté (srbochorvatsky nadrealisti).[1] Srbský literární historik Jovan Deretić považuje rok 1930 za přelomový; za období, kdy se bělehradská surrealistická skupina stala jedním celkem, s jasně definovaným okruhem autorů a vlastním literárním programem.

Ke skupině "veteránů" se navíc připojila celá řada dalších autorů, jako např. Oskar Davičo, či Koča Popović. Podobně jako tomu bylo v případě jiných literárních směrů se tak i v případě surrealistů lze setkat s čímsi, co není vzdáleno pojmu "střet generací", mezi staršími a novějšími autory, a to byť tento rozdíl byl pouze 10 let.

Transformace a zánik

[editovat | editovat zdroj]

Počátek 30. let byl i v Jugoslávii obdobím Velké hospodářské krize. Nástup fašismu v nedalekém Německu (po anšlusu v roce 1938 Německo s Jugoslávií přímo i sousedilo) a hospodářské úspěchy Sovětského svazu, vedeného Stalinem (resp. jejich prezentace v Evropě) se musely především mezi levicově orientovanými surrealistickými autory projevit určitým způsobem.

Původní surrealistická formace se rozpadla někdy kolem roku 1932.[1] Většina z tehdejších tvůrců se nakonec připojila proudu tzv. sociální literatury, levicově orientované tvorby, které se v budoucnosti (po druhé světové válce stala jedním z proudů, protežovaných komunistickou mocí. Mezi autory, kteří se jasně přidali na stranu sociálně orientované tvorby a později i vstoupili do komunistické strany patří např. Koča Popović, budoucí partyzánský vůdce a blízký spolupracovník Josipa Broze. Komunisté přijali rozhodně raději sociální literaturu, než surrealismus, neboť druhý z uvedených směrů jim připadal jako pokus "freudizovat marxismus"[2] a zcela ignoroval úlohu literatury pro účely politické agitace.

Spolupráce s komunisty, či jinými protirežimními aktivisty a revoluční činnost vedla mnohé srbské surrealisty do střetu s tehdejší mocí. Např. Koča Popovič, Oskar Davičo, či Đorđe Jovanović tak byli za své aktivity i vězněni.

Opačným příkladem byl naopak Marko Ristić, který surrealistické pozice opustil a svou další literární činnost obrátil postupně zpět k duchu modernismu. Stal se také spolupracovníkem jednoho z nejvýznamnějších chorvatských autorů 20. století, Miroslava Krleži. Spolu s ním pak vedl četné polemiky s autory jugoslávské sociálně laděné literatury.

Extrémním příkladem pak byl Đorđe Jovanović, který se veřejně rozhodl surrealistického pohledu na literaturu zříci.

Literární tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Srbští surrealisté byli zprvu autory literárních kritik. Postupem času se právě přes ně však dopracovali až k manifestu. Surrealistických manifestů bylo jen v meziválečném Bělehradě vydáno kolem několika desítek. Mezi surrealistické manifesty patří např. ten, který byl uveden v časopisu Nemoguće (francouzsky L' impossible, česky Nemožné), pod který se podepsalo více než deset tehdejších jugoslávských, i zahraničních[zdroj?] spisovatelů. Poté vyšel text s názvem Čeljust dijalektike (čelist dialektiky). Pak následovala celá plejáda dalších: Pozicija nadrealizma (Pozice surrealismu), Nadrealizam danas i ovde (Surrealismus dnes a tady), Nacrt za jednu fenomenologiju iracionalnog (Návrh pro jednu fenomenologii iracionálního).

Srbští surrealisté, podobně jako tomu bylo v případě těch francouzských, odmítli dosavadní pravidla literární tvorby. Považovali je za příliš svazující; vadil jim především značný formalismus, spočívající na užívání dlouhodobě zavedených a známých vzorů.[1] Někteří tak své romány označovaly jako anti-romány, básně jako anti-básně a poémy jako anti-poémy.[zdroj?]

Surrealistické básně jsou vždy výrazem něčeho nového; překračují tvorbu původních starších období a hledají souvislosti, které by v dřívější době byly považovány za něco, co jde proti literárním pravidlům. Tím je především pokus o spojení vědomého a nevědomého. Metoda tvorby, kterou si surrealisté osvojili (automatické psaní[1]), vyžadovala potlačení rozumu a v duchu psychoanalýzy otevření se vlastnímu podvědomí. Diktát rozumu měl ustoupit diktátu mysli; cílem bylo – pomocí metod, které používal Sigmund Freud – najít "skutečné fungování mysli, odstranit diktát rozumu, či estetických pravidel". Tím tak srbští surrealisté plně přijali teze Andrého Bretona.[1] Surrealistické básně, poémy i romány se tak soustřeďují na témata, jakými je mysl, představa, sen, ale třeba i strach, obavy apod.[zdroj?]

Svoji tvorbu, která byla především básnického charakteru, uveřejňovali srbští surrealističtí tvůrci v almanaších a časopisech. Mnozí z nich byli zkušení žurnalisté (např. Marko Ristić byl jednu dobu spolu s Miroslavem Krležou spolupracovníkem deníku Politika[1]) a proto i mnohé z nich velmi úspěšně založili a rozvíjeli. Mezi nejvýznamnější patří alespoň z hlediska literární historie časopisy Putevi (Cesty) a později Svedočanstva (Svědectví).[1]

Román se zdá být žánrem, který je tak trochu mezi surrealistickými tvůrci pozapomenut. V letech 19271928 vyšly celkem tři surrealistické romány; Sa silama nemirljivim (S nezměřitelnými silami) Rastka Petroviće, Bez mere (Bez míry) Marka Ristiće a Koren vida (Kořen vidění) Aleksandra Vuča.

Spolupráce s ostatními tvůrci

[editovat | editovat zdroj]

Srbští surrealisté sice představovali jednu jasně vymezenou a definovanou skupinu, nicméně s ostatními autory své doby buď otevřeně spolupracovali, či s nimi vedli polemiku v literárním prostředí. Marko Ristić napsal celou řadu literárních kritik o mnohých v meziválečné době vyšlých dílech a sepsal řadu esejí, ve které se soustředil na meziválečné jugoslávské tvůrce (např. Rastka Petroviće, či Miloše Crnjanského).

Miloš Crnjanski byl jako modernistický[zdroj?] autor předmětem zájmu řady bělehradských surrealistů. Tzv. sumatraismus, který inicioval, má celou řadu rysů společných s domácím surrealismem.[zdroj?]

Mezi bělehradské surrealisty bývá[zdroj?] někdy také řazen i Dragan Aleksić, jediný jugoslávský představitel dadaismu a vydavatel časopisů Dada tank a Dada jazz.

Spisovatelé

[editovat | editovat zdroj]
  1. a b c d e f g h i j k DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. Kapitola Avangarda i socijalni angažman: Nadrealizam, s. 1138–1139. (srbština) 
  2. a b SUBOTIĆ, Ivana. Od avangarde do Arkadije. Beograd: Clio, 2000. Dostupné online. (srbština)