Přeskočit na obsah

Antonín Herget

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Antonín Herget
Jiná jménaAnton Herget
Narození19. září 1862
Hlubočepy, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí20. října 1918 (ve věku 56 let)
Místo pohřbeníHlubočepský hřbitov
Povolánípodnikatel v oboru stavebních hmot (cihly, vápno)
Rodičeotec: Max Herget
Příbuzní
  • sestra: Marie Hergetová (1870–1917);[p. 1]
  • sestra: Vilemína Hergetová (1864–1926);[p. 2]
  • sestra: Helena Miessl von Zeileissen (rozená Hergetová) (1867–????);[p. 3][p. 4]
  • bratr: Rudolf Herget (1865–1893)[p. 5]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Budova s jedním komínem uprostřed je radotínská vápenka. Cementárna Radotín je komplex budov s komíny hned za radotínskou vápenkou (Radotín na dobové pohlednici – rok 1920)
Hergetova cihelna (Praha–Sedlec) na dobové pohlednici
Budova bývalé Hergetovy cihelny v Praze–Sedlci (2011)

Antonín Herget (19. září 1862, Hlubočepy – 20. října 1918)[1] častěji uváděn jako Anton Herget byl nejstarším synem podnikatele Maxmiliána Hergeta a stejně jako jeho otec i Antonín byl (na přelomu 19. a 20. století v Praze) aktivní v oboru produkce stavebních hmot (cihly, vápno).

Život

[editovat | editovat zdroj]

Otec

[editovat | editovat zdroj]

Otec Antonína Hergeta, podnikatel v průmyslu stavebních hmot Max Herget (respektive Maxmilián Herget), pocházel z tradiční pražské podnikatelské rodiny. Jeho děd Franz Anton Leonard Herget založil Hergetovu cihelnu na Malé Straně. Roku 1787 podnikání v cihlářském průmyslu prodal, ale roku 1816 se noví majitelé Hergetovy cihelny opět propojili s rodem Hergetů, když se dcera jednoho z nich provdala za Antonína Hergeta, který vlastnil cihelny na Smíchově.[2]

Max Herget vedl společně s bratrem Adolphem rodinný podnik. Po smrti bratra v roce 1861 se stal jediným vlastníkem. Šlo o cementárnu v Hlubočepích a parní cihelnu v Bubenči.[3] Do pražského podnikatelského světa vstoupil Maxmilián Herget ještě výrazněji v 70. letech 19. století, kdy po krachu na vídeňské burze (9. května 1873) a následném otřesu způsobeném hospodářskou krizí odkoupil v roce 1876 jako dosavadní hlavní akcionář cementárnu v Radotíně, kterou pak dále rozšiřoval (vyvážel do celých Čech, na Moravu a do Uher[3]). Kromě toho mu patřily cihelny na Smíchově, v Bubenči a Dejvicích. Postupným přikupováním pozemků se mu podařilo získat do svého majetku i celý vápencový vrch Barrandov.

Dědictví

[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Maxe Hegerta v březnu 1893 na zápal plic[3] zemřel v témže roce i jeho mladší syn Rudolf Herget.[p. 5] Definitivní uzavření pozůstalosti po Maxovi a Rudolfu Hergetových se tak (i vlivem nedobrých rodinných vztahů) protáhlo na tři roky.[4] Rodinná firma se tak definitivně po roce 1896 mohla stát společným majetkem zbylých Hergetových dětí.[4] Firmu nakonec zdědili Antonín Herget, (dědicové po Rudolfu Hergetovi), Wilhelmina von Herget (1864–1926), Helena Miessl von Zeileissen (rozená Hergetová)[p. 4][p. 3] a Marie Hergetová (1870–1917).[4] Vedení rodinného podniku se zprvu za své sourozence ujal nejstarší syn Maxe Hergeta, Antonín Herget.[4] Veřejnými společníky se nakonec stali Antonín Herget, Wilhelmina von Herget, Helena Miessl von Zeileissen a Marie Hergetová.[4]

Sestry

[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv Antonín Herget v roce 1897 uskutečnil velkou rekonstrukci radotínského podniku, bezmezné důvěře svých sester se netěšil a jeho pravomoci v rodinném podniku byly poněkud omezené (nemohl firmu zastupovat samostatně).[4] Antonín řídil společnost za svoje sestry až do roku 1902, ale stupňující se neshody se zbytkem rodiny jej nakonec přinutily rodinnou firmu v březnu 1902 opustit.[4] Antonína od 4. dubna 1902 nahradila ve vedení firmy nejmladší dcera Maxe Hergeta Marie Hergetová (1870–1917), která se těšila větší důvěře členů rodiny Hergetových než Antonín a tak mohla firmu zastupovat již zcela samostatně.[4] Marie si počínala ve vedení firmy velmi dobře; vykonávání takové odpovědné vedoucí funkce nebylo u žen té doby vůbec obvyklé.[4] Marie Hergetová zemřela ještě během první světové války dne 19. července 1917 ve věku 46 let a na její místo nastoupila Wilhelmina Hergetová, ale rodinnému podniku se věnoval hlavně její manžel Jindřich Herget.[4]

Antonín

[editovat | editovat zdroj]

Antonín během března 1902 odešel z rodinné firmy.[5] Chtěl pokračovat v podnikání – vzdal se svého podílu ve firmě[4] (respektive si nechal v roce 1902 nebo 1903 vyplatit podíly z rodinné společnosti) a takto získané finanční prostředky použil na založení své vlastní samostatné firmy.[5]

Sedlec u Prahy

[editovat | editovat zdroj]

V Sedlci u Prahy se cihly vyráběly ve dvou cihelnách a to už v první polovině 19. století. Tyto cihelny s několika hliništi vlastnil pražský podnikatel a komunální politik František Pštross a po jeho smrti dcera Anna Novotná. Antonín Herget, který už vlastnil cihelnu v Bubenči, koupil obě sedlecké cihelny a k tomu i sedlecký velkostatek[6] U železniční trati navíc nechal v roce 1902 nebo 1903 postavit (podle návrhu berlínské firmy Wilhelm Eckardt & Ernst Hotop) zcela novou moderní cihelnu.[5][7] Stavbu cihelny provedla stavitelská firma Anton Möse ze Smíchova.[5] Areálu cihelny vévodil tovární komín vysoký přes 40 metrů, byla zde kruhová pec zabudovaná do sušárny, strojová lisovna s generátorem a nechyběla ani nezbytná administrativní budova.[5]

Kromě sedlecké cihelny založil Antonín později v Holyni vápenku,[p. 6] ale učinil tak v době nepříliš vhodné, tedy před vypuknutím první světové války. V té se angažoval na východní frontě coby důstojník v hodnosti rytmistra (v armádě rakousko-uherské a německé to odpovídalo hodnosti hejtmana). Nicméně válka jej finančně vyčerpala a tak v březnu 1917 prodal svoji firmu s přilehlým sedleckým velkostatkem Bance stavebních živností.[5] Banka firmu transformovala ve společnost s ručením omezeným „Anton Herget, cihlářské závody v Sedlci u Prahy, spol. s r.o.“[6] (Po smrti Antonína Hergeta v roce 1918 získali jeho potomci z této firmy podíl.[6]) Finanční instituce si ve vlastnictví podržela 36% kmenového kapitálu a zbytek předala svým akcionářům i významným pražským stavitelům, mezi nimiž byli: architekt Jaroslav Benedikt; architekt Josef Drahoš; inženýr Jaroslav Václav Velflík.[5]

Holyně

[editovat | editovat zdroj]

Do začátku 30. let 20. století se zásoby nerostných surovin určených pro holyňskou vápenku téměř úplně vyčerpaly.[5] Navíc se na trhu se stavebními hmotami (vápno, cement) rozpoutaly cenové války.[5] Vedení firmy se rozhodlo závod v Holyni odprodat, což se po několika neúspěšných pokusech nakonec zdařilo a v roce 1933 vápenku v Holyni zakoupila akciová společnost Prastav.[5]

Závěr

[editovat | editovat zdroj]

Kenotaf Antonína Hergeta se nachází na pražském hlubočepském hřbitově[9] asi 2 metry od vchodu do hřbitova (po pravé straně) a svoji zadní stranou přiléhá k jižní hřbitovní zdi. Na desce je nápis: ANTON HERGET / K. K. RITTMEISTER / GEB. AM 19. SEPT. 1862 / GEST. AM 12. OKT. 1918.[9] Nedaleko od náhrobku Antonína Hergeta se rovněž při jižní zdi hřbitova v Hlubočepích nachází i náhrobek jeho sestry Marie Hergetové.[10][p. 1] Nedaleko se o zeď opírá již obtížně čitelný náhrobek i druhé sestry Antonína Hergeta Vilemíny Hergetové.[p. 2]

  • Hlubočepský hřbitov (vpravo od vchodu; při jižní zdi)
  • Náhrobky rodiny Hergetů (2016)
    Náhrobky rodiny Hergetů (2016)
  • Sekce hrobů a kenotafů podnikatelské rodiny Hergetů (2016)
    Sekce hrobů a kenotafů podnikatelské rodiny Hergetů (2016)
  • Kenotaf Antonína Hergeta (1862–1918)
    Kenotaf Antonína Hergeta (1862–1918)
  • Náhrobek Marie Hergetové (1870–1917)[p. 1]
    Náhrobek Marie Hergetové (1870–1917)[p. 1]
  • Náhrobek Vilemíny Hergetové (1864–1926)[p. 2]
    Náhrobek Vilemíny Hergetové (1864–1926)[p. 2]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Marie Herget (Marie Hergetová) (* 26. dubna 1870 – 19. července 1917)[10]
  2. ↑ a b c Wilhelmine Herget (Vilemína Hergetová; rozená Herget) (* 6. listopadu 1864 – 20. dubna 1926)[11]
  3. ↑ a b Helena Hergetová se dne 21. listopadu 1895 provdala za Karla Rittera Miessla von Zeileissen a odtud tedy její nové jméno: Helena Miessl von Zeileissen.[4]
  4. ↑ a b Helena Rosina Miessel Von Zeilessen (rozená Hergetová Von) (1867–????)
  5. ↑ a b Rudolf Jindřich Herget (1865–1893)
  6. ↑ Dle pramene[4] nechal Antonín Herget vápenici zřídit v prostoru mezi Hlubočepy a Řeporyjemi.[8][4]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Anton Herget (respektive Antonín Herget) (* 19. září 1862 - 20. října 1918) [online]. web: BillionGraves com [cit. 2022-03-01]. Pohřben: Hřbitov Hlubočepy, Praha. Dostupné online. 
  2. ↑ Maxmilián Herget (* 8. 9. 1823 Praha, † 29. 3. 1893 Praha) [online]. web: Starý Smichov cz [cit. 2022-02-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Sterbfälle. Bohemia. Březen 1893, roč. 66, čís. 89, s. 5. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n GECKO, Tomáš. Cementárna v Radotíně – založení, produkce, podnikatelské strategie 1871 - 1921. Praha, 2011 [cit. 2021-06-14]. 66 s. Bakalářská. Univerzita Karlova v Praze; Filozofická fakulta; Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK. Vedoucí práce prof. PhDr. Eduard Kubů, CSc.. s. 49, 50, 61, 62. Ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online.
  5. ↑ a b c d e f g h i j GECKO, Tomáš. Nástroj prospěšný, či vražedný? Proces monopolizace na trhu stavebních hmot Předlitavska a meziválečného Československa. [online]. Karolinum 2021; strana 136, 137 [cit. 2022-03-01]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c FEFÍK. Smutný osud sedleckého zámečku. Snad nedopadne stejně jako jeho známý soused, legendární slon [online]. web: Náš Region cz, 2019-02-15 [cit. 2022-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-03-01. 
  7. ↑ Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, Edd. Lukáš BERAN a Vladislava VALCHÁŘOVÁ, Praha 2005, strana 267
  8. ↑ BÁRTA Rudolf, Z dějin akciové společnosti PRASTAV, in: Příspěvky k dějinám skla a keramiky, Redd. Rudolf BÁRTA a Karel ČERNÝ, Praha 1971, strana 166
  9. ↑ a b ŠTRUPL, Vladimír. Kenotaf Anton Herget (Nápis: ANTON HERGET / K. K. RITTMEISTER / GEB. AM 19. SEPT. 1862 / GEST. AM 12. OKT. 1918) [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa (vets cz), 2006-08-11 [cit. 2022-03-01]. Umístění: Praha 5, Žvahovská, Hlubočepy, hřbitov; GPS souřadnice vchodu na hřbitov: N 50°2'39.62" E 014°23'48.18". Dostupné online. 
  10. ↑ a b Marie Herget (* 26 Apr 1870 - 19 Jul 1917); pohřbena na hřbitově v Hlubočepích, Praha, ČR [online]. web: Billion Graves com [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. 
  11. ↑ Wilhelmine Herget (rozená Herget) (* 6 Nov 1864 - 20 Apr 1926); hřbitov Hlubočepy, Praha, ČR [online]. web: Billion Graves com [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GECKO, Tomáš. Nástroj prospěšný, či vražedný?: proces monopolizace na trhu stavebních hmot Předlitavska a meziválečného Československa. První vydání. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2021; 436 stran; strana 136, 137; ISBN 978-80-246-4594-0.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Rodina Hergetových na Wikimedia Commons
  • GARKISCH, Miloš. Příběhy pražských cementáren, 140 let výroby cementu v Radotíně 1871–2011 [online]. 2011 [cit. 2021-06-21]. 191 stran; ke stažení ve formátu *.pdf (velikost souboru 9,4 MBytes). Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-24. 
  • GECKO, Tomáš. Cementárna v Radotíně – založení, produkce, podnikatelské strategie 1871 - 1921. Praha, 2011 [cit. 2021-06-14]. 66 s. Bakalářská. Univerzita Karlova v Praze; Filozofická fakulta; Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK. Vedoucí práce prof. PhDr. Eduard Kubů, CSc.. Ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Herget&oldid=24463469“