Alain Keler

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Alain Keler
Alain Keler par Claude Truong-Ngoc septembre 2019.jpg
Narození 20. září 1945 (75 let)
Clermont-Ferrand
Povolání fotograf
Ocenění Grand prix Paris Match du photojournalisme (1986)
World Press Photo (1986)
Cena W. Eugena Smithe (1997)
Webová stránka alainkeler.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alain Keler (* 20. září 1945, Clermont-Ferrand) je francouzský fotograf, fotoreportér a dokumentární fotograf.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Rodina, dětství[editovat | editovat zdroj]

Alain Keler se narodil v roce 1945[1] v Clermont-Ferrand[2] kam se jeho rodiče uchýlili, aby unikli před antisemitským pronásledováním. Pochází z rodiny, jehož polští židovští prarodiče dorazili do Francie na počátku 20. století. S jejich nejmladší dcerou ve věku jedenácti byli její prarodiče zatčeni v Clermont-Ferrand 18. listopadu 1943, poté deportováni konvojem číslo 66 do Osvětimi v lednu 1944.[3] Jeho otec byl výrobcem koženého zboží.[4]

Profesionální kariéra[editovat | editovat zdroj]

Alain Keler své první fotografie pořídil ve svých šestnácti letech. Do agentury Sygma nastoupil v roce 1975.[2] Vstoupil do agentury Gamma, poté v roce 1989 spoluzaložil agenturu Odyssey images.[5] Od roku 2008 je členem agentury MYOP.

Dokumentoval všechny hlavní konflikty od poloviny 70. let: Izrael, hnutí Solidarność v Polsku, Severním Irsku[5], vzpouru studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, hladomor v Etiopii, války v Libanonu, Salvadoru a Čečensku.[2]

Souběžně s prací na zakázku produkoval několik dalších osobních fotografických dokumentů. Fotografuje každodenní život, včetně života své vlastní rodiny. Několik let až do jejich smrti sledoval stárnutí svých rodičů a pravidelně na svém blogu zveřejňoval fotografie své matky, která pak trpěla Alzheimerovou chorobou.

Dne 23. dubna 2002 byl Alain Keler během fotografování a sbírání informací k článku o Ingrid Betancourtové pro časopis Marie Claire zadržen a poté propuštěn revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC).[6][7]

Již více než 10 let fotografuje stav Romů v celé Evropě. Emmanuel Guibert této zprávě věnoval komiks, původně publikovaný jako seriál v časopise XXI. Album kombinující fotografickou reportáž a komiks vyšlo v roce 2011 v edicích Les Arènes pod názvem Des Nouvelles d'Alain[3].

Alain Keler vyhrál Grand Prix Paris Match za fotožurnalistiku v roce 1986 za zprávu Éthiopie, déportation des Éthiopiens du nord vers le sud (Etiopie, deportace Etiopanů ze severu na jih), World Press Photo v roce 1986 (kategorie příroda), cenu W. Eugena Smitha v roce 1997 za práci o menšinách v exkomunistickém světě nebo jeden z grantů 3P Yanna Arthuse-Bertranda v roce 2004 na projekt izraelsko-palestinského konfliktu.[8]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Dokumenty[editovat | editovat zdroj]

  • Le Dernier Voyage (2014), qui raconte le dernier voyage de sa famille pour Auschwitz;
  • Parias, les gitans en Europe (2011).

Ceny a ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1980: World Press Photo za fotografii Confessions publiques au chantier naval de Gdansk[9][10],.
  • 1986: Grand Prix Paris Match du photojournalisme za Éthiopie, déportation des Éthiopiens du nord vers le sud (Etiopie, deportace Etiopanů ze severu na jih)
  • 1986: World Press Photo kategorie příroda: první cena za L’Éthiopie sous la pluie (Etiopie v dešti)
  • 1997: Cena W. Eugena Smithe za Vents d’Est, práce o menšinách v bývalém komunistickém světě, New York, USA.
  • 2004: Lauréat de la fondation 3P à Paris za projekt « Le pays de la terre qui brûle », ou la complexité du conflit israélo-palestinien.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • 2016: 1982, journal d’un photographe, Espace photographique Leica, Paříž, říjen 2015
  • 2019: Alain Keler – Journal d’un photographe, Galerie Fermé le lundi, Espèce d’espace photographique, Marseille
  • 2019: Journal d’un photographe, Visa pour l'image, Couvent des Minimes, Perpignan
  • 2019: Chaque jour plus de vie, le journal d‘un patient, le journal d’un soignant, Maison de l’Amérique latine, Paříž
  • 2020: Alain Keler, journal d’un photographe, 6. června - 13. září 2020, Geopolis, centre de photojournalisme, Brusel[11]
  • 2021: Juke Joint Blues, dans le cadre du Festival Travelling, 1. února - 26. března 2021, Maison des associations, Rennes[12]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Marie-Monique Robin, Les 100 photos du siècle, Éditions du Chêne, 1999, ISBN 978-2842771751
  • Michel Poivert, 50 ans de photographie française de 1970 à nos jours, Éditions Textuel, 2019, ISBN 978-2-84597-788-4

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alain Keler na francouzské Wikipedii.

  1. Michaël Naulin, « Alain Keler, la mémoire dans la photo », Le Figaro, 29 août 2019.
  2. a b c « Les vies éparpillées d’Alain Keler », Le Monde, 30 août 2019. Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „LeMonde“ použit vícekrát s různým obsahem
  3. a b « Alain Keler – Photo Marseille #8 », loeildelaphotographie.com, 9 octobre 2018.
  4. Alain Keler, Journal d’un photographe, 2018.
  5. a b Clémentine Mercier, « Alain Keler, troubles de la vie », Libération, 8 février 2019.
  6. Jean-Hébert Armengaud, « Betancourt. À la veille du rapt », Libération, 5 mai 2008
  7. « Alain Keler, photographe, témoin de la capture d'Ingrid Betancourt », VSD, 8 juillet 2008.
  8. DUQUESNE, Margaux. Le dernier voyage de Yasser Arafat. www.franceinter.fr [online]. 2014-11-16 [cit. 2021-01-13]. Dostupné online. (francouzsky) 
  9. VIDANI, Peter. Journal d'un photographe. Journal d'un photographe [online]. [cit. 2021-01-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Instants d’années, 25 ans de World Press Photo, Hachette/Gamma Press, 1981, ISBN 978-2010082771
  11. Alain Keler, journal d’un photographe. Géopolis [online]. 2020-06-03 [cit. 2021-01-13]. Dostupné online. (francouzsky) 
  12. DRISSI, Leila. Maison des Associations [online]. [cit. 2021-01-13]. Dostupné online. (francouzsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]