Nó

Nó či Nógaku (能 Nō) je klasické japonské hudební drama, které je provozováno již od 14. století. Název je odvozen z čínsko-japonského slova dovednost nebo talent.^[zdroj?] Postavy hrají s maskami a ženské i mužské role hrají muži. Obsahuje historické mýty, tradice a také staré příběhy. Drama Nó je převážně vážná dramatická forma, která kombinuje drama, hudbu a tanec do esteticky velmi bohatého celku. Divadlo Nó má své vlastní nástroje a techniky, které se často dědily. Drama Nó bylo podporováno klany, aristokracií, vládou, a zvláště armádou, mnoho vojenských velitelů vlastní divadelní společnost.

Kjógen je komický protipól dramatu Nó. Více používá dialogu a méně již hudby, ale hudebníci Nó se někdy objevují také v divadle Kjógen.

Kjógen a Nó jsou silně spjatá divadla. Bez sebe se takřka neobejdou. V divadle Nó se objevuje v mezi ději Aikjógen (kjógenovský herec), který divadlo jednak oživuje a vypráví příběh v jazyce divákům blízkým, aby děj pochopili, jelikož divadlo Nó používá jazyk z 12. století.

Historie

Divadlo bylo velmi oblíbené u obyčejného lidu i u aristokracie. Bylo ovlivněno formou Kabuki a Butoh. Během éry Meidži se rozdělilo na několik druhů. Podle jedné z verzí mělo vzniknout v roce 1375 ve svatyni Kasuge blízko posvátného místa Nara.

Postavy

Scéna Nó. Střed: *šite*; napravo: *waki*; poté *džiutai* (chorus); střed: čtyři *hajaši-kata* (hudebníci); zleva: dva *kóken*.

Herci divadla Nó: šite, waki, kjógen a hajaši.

šite nejběžnější role
- Šite hlavní herec. Většinou představuje prvního člověka, ducha maešite později nočišite
- Šitezure společníci hlavního hrdiny - šiteho
waki protipól hlavní postavy šiteho
wakizure wakiho společnost
kjógen či aikjógen, mezihry - kjógenovský herec převypravující dění ve hře srozumitelným jazykem.
hajaši hudebníci: používají nástroje jako flétna, tři druhy bubínků: okawa, kocuzumi a taiko
džiutai chorus, šest až osm lidí
kóken většinou tři lidé
cure doprovod šite

Typické u divadla Nó, že je délka hereckých výstupů omezená a trvá od 30 do 120 minut. Většinou jsou herci muži. Ženy hrají v menších neoficiálních divadlech. Ale ve velkých městech hrají pouze muži.

Hry

V současnosti je zhruba 250 her tohoto divadla. Avšak 3000 známých názvů, spoustu z nich se snaží zrekonstruovat.

Naladění

Mugen nó svět duchů, fantazie, božstev.
Genzai nó každodennost, běžný den.

Druhy

Geki nó drama
Furjú nó většinou tanec, estetické hledisko
Okina (nebo také Kamiuta) spojuje tanec s šintoismus a rituály. Většinou zahajuje různé festivaly.

Výrazové prvky

Obsahuje prvky, které v sobě nese buddhismus a šintoismus také zahrnuje úsporný výrazový minimalismus.

Scéna

Malba je na scéně pouze kagami-ita, malba stromů na pozadí (většinou borovice) a šintoistická svatyně Kasuga na posvátném místě Nara.

Hašigakari, úzký můstek, kterým přicházejí na jeviště herci. Podobně jako hanamiči v kabuki.

Každá scéna má na stropě hák pro upevnění zvonu dódžódži.

Kostým

Kostým je stylizovaný a symbolický. Hlavní hrdina šite má kostým lehce extravagantní, méně nákladný má jeho doprovod cure, a doprovod protivníka wakizure,. Hudebníci a chorus nosí moncuki kimono.

Maska

Maska v divadle Nó se nazývá omote; je vyrobena z hlíny, laku, papíru, dřeva, textilu.

Většinou je maskou vybavena postava šite, hlavní hrdina, také jiné postavy cure a ženy užívají na jevišti masku. Maska znázorňuje typy postav jako žena, božstvo, kněz, démon, zvíře. Také často mládí a stáří. Maska se používá i pro znázornění běhu času, herec ve třiceti, čtyřiceti a padesáti letech. Protivník šiteho waki je bez masky. Také maska předstírá emoce jako strach nebo smutek.

Hra a hudba

*Hajaši-kata* (Nó hudebníci). Zleva doprava: taiko bubínek s paličkami, ócuzumi bubínek, na který se hraje dlaní , kocuzumi (ramenní bubínek), flétna.

Nó tvoří chorus a hajaši hudebníci. Hudebníci jsou nazýváni "hajaši-kata". Tři bubeníci: šime-daikó,ócuzumi a kocuzumi a flétnista je šinobue.

Herci

V Japonsku je nyní asi 1500 profesionálních herců divadla Nó, ale věnuje se mu také spousta lidí na amatérské úrovni. V minulosti herci bývali muži. V současnosti i ženy, většinou dcery již zavedených herců. Některé školy:

Každou školu vede rodina zvaná jako sóke, a hlavou je iemoto, každá rodina upravuje písně, či píše nové hry, uchovává a rozšiřuje tradici divadla Nó.

Realizátoři divadla Nó na Západě

Bertolt Brecht
Peter Brook, zakladatel francouzského výzkumu divadla, také autor filmové verze Bhagavadgity
Jacques Lecoq
Jacques Copeau
Eugenio Barba
Jerzy Grotowski, polský režisér
Heiner Müller
Eugene O'Neill
Osvobozené divadlo

Skladatelé

Poezie

Terminologie

terminologie pochází od tvůrců Zeami a Zenčiku.

Hana květina, krása, mládí
Júgen hloubka, transcendence
Kokoro nebo shin srdce, mysl
Rójaku závěr
Myó šarm
Monomane napodobení
Kabu-isšin "píseň srdce" spojení srdce a mysli

Odkazy

Související články

Literatura

James R. Brandon (editor). "Nō and kyōgen in the contemporary world." (foreword by Ricardo D. Trimillos) Honolulu : University of Hawaiʻi Press. 1997.
Karen Brazell. Traditional Japanese Theater: An Anthology of Plays. New York: Columbia University Press. 1998.
Benito Ortolani. The Japanese Theatre: From Shamanistic Ritual to Contemporary Pluralism. Princeton: Princeton University Press. 1990.
Royall Tyler (ed. & trans.). Japanese Nō Dramas. London: Penguin Books. 1992 ISBN 0-14-044539-0

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Divadlo Noh na Wikimedia Commons