Pozdní antika
.jpg)
Pozdní antika je pojem užívaný historiky k popisu doby přechodu od starověku ke středověku, ovšem jen v kontinentální Evropě, středomoří a na Blízkém východě. V anglojazyčném světě pojem zpopularizoval Peter Brown ve svém díle Svět pozdní antiky (The World of Late Antiquity) z roku 1971. Přesné vymezení období je ale stále předmětem diskusí.[1] Brown navrhuje vymezení 3. až 8. století. Za počátek období bývá považována takzvaná krize třetího století, která vedla k oslabení moci a kulturotvorného vlivu starověkého Říma. Určení konce období už bývá spornější. Za mezník je označován začátek muslimské (arabské) expanze v 7. století, arabské dobytí Sasánovské říše (651), období vlády Herakleiovců v Byzantské říši (610-711) nebo vznik Umajovského (tedy druhého) chalífátu roku 661. Navazujícím pojmem by měl být raný středověk.
Klíčovými událostmi pozdní antiky jsou nástup Diokleciána na římský trůn znamenající konec krize třetího století, rozdělení Římské říše na západní a východní část (později zvanou Byzantská říše), s postupně rostoucími rozdíly v kultuře obou celků, zejména po založení Konstantinopole v 5. století, nahrazení perské Parthské říše říší Sasánovskou, která pak vedla s Římem sérii válek, vyhlášení křesťanství za státní římské náboženství a postupné vítězství nicejské verze tohoto náboženství a porážka ariánství (viz první nikajský koncil)[2], rostoucí role Kavkazu (Velká Arménie, Ibérské království), migrace Germánů, Hunů a Slovanů do Evropy, která narušila římskou nadvládu, mj. vytvořením tzv. barbarských států[3], útoky Germánů na Řím (zejm. vyplenění Říma Vizigóty roku 410 a Vandaly v roce 455), pád Západořímské říše, s významnou symbolickou rolí roku 476 (nástup prvního Germána, Odoakera, na římský trůn), postupné mísení antických, germánských a křesťanských tradic, které položilo kulturní základ středověké Evropy, dočasný vliv Byzance na západě v 6. století, zejm. za císaře Justiniána I., první morové epidemie, arabské dobytí Persie a tudíž pád Sasánovské říše a vytvoření prvního (rašídského) chalífátu (632), který Byzanci trvale odebral dvě třetiny území.
K diskutovaným otázkám tématu pozdní antiky, krom samotného vymezení pojmu, patří, zda éra znamenala kulturní úpadek či nikoli, jaký byl vztah antiky a křesťanství (vytlačení, pohlcení, prolnutí, interakce?) či jakými mechanismy se politicko-vojenská moc Říma transformovala v „duchovní moc Říma“, neboli jak je možné, že vliv římských papežů přežil pád Římské říše.
Reference
- ↑ Roman History: Late Antiquity. Oxford Bibliographies.com [online]. [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Pozdní antika: Proměna říše, trvání kultury. www.fhs.cuni.cz [online]. [cit. 2020-06-16]. Dostupné online.
- ↑ BENEŠ, Zdeněk. Období pozdní antiky a migrace barbarských skupin v Evropě [online]. Encyklopedie Migrace, 2017-06-29 [cit. 2020-06-16]. Dostupné online.
Literatura
- Peter Brown, The World of Late Antiquity: from Marcus Aurelius to Muhammad (AD 150–750), Thames and Hudson, 1989, ISBN 0-393-95803-5
- Averil Cameron, The Later Roman Empire: AD 284–430, Harvard University Press, 1993, ISBN 0-674-51194-8
- Averil Cameron, The Mediterranean World in Late Antiquity AD 395–700, Routledge, 2011, ISBN 0-415-01421-2
- Gilian Clark, Late Antiquity: A Very Short Introduction, Oxford University Press, 2011, ISBN 978-0-19-954620-6
- Bertrand Lançon, Rome in Late Antiquity: AD 313–604, Routledge, 2001.
- Ramsay MacMullen, Christianizing the Roman Empire A.D. 100–400, Yale University Press, 1984.
