Žluva černohlavá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxŽluva černohlavá
alternativní popis obrázku chybí
Žluva černohlavá
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďžluvovití (Oriolidae)
Rodžluva (Oriolus)
Binomické jméno
Oriolus xanthonotus
Horsfield, 1821
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žluva černohlavá (Oriolus xanthonotus) je zpěvný pták z čeledi žluvovití, jenž se přirozeně vyskytuje v orientální oblasti.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Žluva černohlavá náleží do čeledi žluvovití (Oriolidae), jde o jednoho ze zástupců početného rodu Oriolus. Druh popsal americký přírodovědec Thomas Horsfield roku 1821 pod stále platným vědeckým jménem Oriolus xanthonotus.[2]

Je známo několik poddruhů:[3][4]

  • poddruh † Oriolus xanthonotus assimilis
  • poddruh Oriolus xanthonotus consobrinus Ramsay, 1880
  • poddruh Oriolus xanthonotus mentawi Chasen & Kloss, 1926
  • poddruh Oriolus xanthonotus persuasus Bangs, 1922
  • poddruh Oriolus xanthonotus xanthonotus Horsfield, 1821

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Žluva černohlavá se vyskytuje v orientální oblasti, je rozšířena od myanmarského Tenasserimu přes Malajský poloostrov až po Malajské souostroví (Sumatra, Borneo, Jáva i přidružené ostrovy, jako je Bangka nebo Mentavajské souostroví, areál výskytu zasahuje i na jihozápadní Filipíny, jako je Palawan). Žluva se soustředí převážně do nížinných stálezelených pralesů v nadmořské výšce do 1220 m, byť může obývat i rašelinné bažinaté lesy či vzrostlé druhotné lesní porosty.[5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Žluva černohlavá dosahuje velikosti asi 20 cm. Samec se vyznačuje černou hlavou, křídly a ocasem, hřbet a kostřec vykazují jasně žluté opeření. Spodní partie jsou na hrdle a horní části hrudi černé, zbarvení níže přechází do bílé s výraznými načernalými pruhy, spodek ocasu je žlutý. Duhovka je červená. Samice má svrchní část těla olivově hnědou, spodní partie pak bílé, opět s pruhovaným vzorem. Spodní strana ocasu je jako v případě samců žlutá. Duhovka je hnědá. Zobák je u obou pohlaví narůžovělý.[6]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Žluva černohlavá je pták vázaný na lesní stanoviště. Obvykle se rychle pohybuje ve stromovém baldachýnu, kde loví drobný hmyz a housenky z listů a větví. V nižších stromových patrech sbírá ovoce, někdy se shromažďuje i na plodících keřích na okraji lesa. Obecně platí, že ve volné přírodě jde jen o obtížně pozorovatelného opeřence, jehož přítomnost často prozrazuje spíše charakteristické flétnové volání, než aby jej člověk přímo zahlédl.[6][7]

Nedostatečné množství informací zůstává i ohledně sociální struktury a hnízdních návyků. Podle pozorování ve volné přírodě si žluny černohlavé budují pohárovitá hnízda z rostlinného materiálu, jako jsou stébla trávy nebo bambusu, jež zavěšují na stromovou vegetaci. Snůška činí dvě vajíčka.[8]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ve svém vyhodnocení stavu ohrožení z roku 2017 považuje žlunu černohlavou za téměř ohrožený druh. Hrozbou je především rychlé a intenzivní odlesňování v celém regionu jihovýchodní Asie. Navzdory tomu, že je žluva černohlavá poměrně běžným a rozšířeným ptákem, IUCN očekává mírný pokles jejích populací. Celková velikost populace nebyla kvantifikována.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. žluva černohlavá [online]. AviBase [cit. 2022-11-21]. Dostupné online. 
  3. žluva černohlavá [online]. BioLib [cit. 2022-11-21]. Dostupné online. 
  4. Orioles, drongos, fantails [online]. IOC World Bird List v12.2, 2022 [cit. 2022-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b BirdLife International. 2017. Oriolus xanthonotus (amended version of 2016 assessment). The IUCN Red List of Threatened Species 2017: e.T22706369A119431971. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2017-3.RLTS.T22706369A119431971.en. Accessed on 21 November 2022.
  6. a b JEYARAJASINGAM, A. A Field Guide to The Birds of Peninsular Malaysia and Singapore. 2. vyd. NY: Oxford University Press, 2012. ISBN 9780199639427, ISBN 9780199639434. S. 278. (anglicky) 
  7. STRANGE, M. A Photographic Guide to the Birds of Indonesia. 2. vyd. Tokyo; Rutland, Vermont; Singapore: TUTTLE Publishing ISBN 978-1-4629-1032-8. S. 453. (anglicky) 
  8. WELLS, David R. The Birds of the Thai-Malay Peninsula - Passerines. London: A&C Black Publishers, 2007. 858 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7136-6534-5. S. 73–75. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]