Železniční trať Křimov–Reitzenhain

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Křimov–Reitzenhain
Hraniční most v Reitzenhainu na pohlednici z roku 1903
Hraniční most v Reitzenhainu na pohlednici z roku 1903
Technické informace
Délka 13,1 km
Rozchod koleje 1435 mm (normální)
Napájecí soustava neelektrizovaná
Ozubnice ne
Počet kolejí 1
Externí odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Průběh trati
Legenda
z Chomutova
22,774 Křimovněm. Krima-Neudorf 750 m
do Vejprt
~24,200 cesta
25,000 cesta
25,570 silnice Hora Sv. Šebestiána–Menhartice (4,47 m)
25,712 Menhartice (od 30. let)něm. Märzdorf 786 m
26,167 cesta (4 m)
26,594 cesta (3,6 m)
27,479 cesta (3,6 m)
28,900 nejvyšší bod 826 m
30,119 Hora Sv. Šebestiánaněm. Sebastiansberg 818 m
30,484 Chomutovka (80 m)
31,036 (51,5 m)
31,678 cesta (4,5 m)
33,260 (2,5 m)
35,621 Reitzenhain v Čechách (od 30. let) 780 m
35,794 silnice I/7 (11,2 m)
35,860
0,000
Černá (40 m, hranice ČR/SRN)
1,390 Reitzenhain 776 m
do Flöhy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Železniční trať Křimov–Reitzenhain byla druhou přeshraniční větví trati Chomutov–Vejprty, která byla uvedena do provozu 23. srpna 1875. Zanikla po druhé světové válce v důsledku odsunu Němců a politických změn. Osobní provoz byl ukončen 9. května 1948, trať byla formálně zrušena až 12. října 1972.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1945[editovat | editovat zdroj]

Pohraniční nádraží v Reitzenhainu na pohlednici z roku 1918

V roce 1872 vybudovala společnost Buštěhradská dráha přeshraniční trať Chomutov – Vejprty – Cranzahl, která sloužila k přepravě uhlí do Saska. Již 12. listopadu téhož roku požádala o koncesi na další přeshraniční spojení z Křimova přes Reitzenhain. ta byla otevřena 23. srpna 1875. Nejdůležitějším zbožím vozeným po této trati bylo uhlí, osobní dopravu zajišťovaly zpočátku dva páry smíšených vlaků, zde však vedeny i s vozy 1. třídy. V Reitzenhainu pak zpravidla navazovaly německé vlaky do Chemnitz. Jízda smíšeného vlaku trvala nahoru 52 minut, dolů 45 minut. Buštěhradská dráha trať provozovala až do svého zestátnění v roce 1923. Ve třicátých letech dvacátého století byla osobní doprava motorizována, což přineslo zrychlení (na zhruba 30 minut) a zvýšení počtu vlaků na pět párů a další dva o nedělích.

V roce 1938 se trať po záboru Sudet ocitla v Německé říši a provoz zde až do roku 1945 zajišťovaly Německé říšské dráhy, u nichž trať byla uváděna jako Chemnitz – Reitzenhain – Krima. Po trati byly též vedeny rychlíky Chomutov–Chemnitz.

Postupný zánik po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Zrušená trať u Křimova
Pilíře sneseného mostu přes Chomutovku

V roce 1945 přešla trať zpět pod ČSD a ihned se zastavil přeshraniční provoz. Roku 1946 byla trať použita k odsunu německých obyvatel, kvůli němuž se celé území téměř vylidnilo, a tedy poklesla i osobní doprava. Ta byla zastavena 9. května 1948. Trať se nadále využívala pro nákladní přepravu – vozbu dřeva a rašeliny – ze stanice Hora Svatého Šebestiána do Chomutova, ale provoz slábl a stav trati se zhoršoval. Později se využíval pouze úsek Křimov–Menhartice jako odstavná kolej. Již zcela nevyužívaná trať byla formálně zrušena 12. října 1972. Koleje byly sneseny v letech 1985–1987.

Trasování[editovat | editovat zdroj]

Trať z Křimova stoupala severním směrem k dnes již bývalým Menharticím, poté kolem Menhartického vrchu přes údolí Chomutovky severně od Hory Svatého Šebestiána, kde stálo tamní nádraží, dále směrem ke hranicím v Reitzenhainu, kde překračovala hranici ocelovým mostem přes říčku Černou. Celní a pasová kontrola probíhala pro oba státy v Reitzenhainu. Těleso trati se dochovalo téměř v celé délce trati, včetně propustků a pilířů mostů.

Navazující tratě[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KADLEC, Jan. Zaniklá železniční trať Křimov–Reitzenhain. Chomutov: Oblastní muzeum v Chomutově, 2005. 44 s. Dostupné online. ISBN 80-239-6125-X. 
  • JELEN, Miroslav. Zrušené železniční tratě v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2009. 159 s. ISBN 978-80-7363-129-1. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]