Š'-ťing

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Strana z Knihy písní, autorem kaligrafie je císař Čchien-lung (1711-1796)

Š'-ťing nebo také Kniha písní (v transkripci pinyin Shī Jīng​, znaky 诗经) je nejstarší známa sbírka čínské poezie. Obsahuje 305 básní (a šest titulů, ke kterým se text nedochoval),[1] pocházejících z období od jedenáctého do šestého století př. n. l.. Název sbírky se také někdy překládá jako Kniha poezie, ale vzhledem k tomu, že básně byly zpívány při obřadech a slavnostech, ustálil se pro ni název Kniha písní. Dnes je sbírka považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl starověku.[1]

Vznik sbírky[editovat | editovat zdroj]

Kniha písní je jednou z pěti knih konfuciánského kánonu a za jejího autora je tradičně považován Konfucius (551479 př. n. l.),[2] který jí prý uspořádal výběrem asi ze třech tisícovek básní, které vznikly dříve, než on sám žil. Protože se však v dnešní podobě zpívala již roku 544 př. n. l. a nejmladší její báseň pochází z doby kolem roku 590 př. n. l., je zřejmé, že konečná redakce sbírky musela proběhnout někdy v tomto období.[2] Jako nejpravděpodobnější se jeví, že sběrateli písní byli členové Úřadu pro hudbu, kteří se pravidelným sbíráním písní zabývali.[2] Díky kanonickému postavení byla sbírka zachována a její důkladná znalost se stala nepostradatelnou součástí klasického vzdělání a podmínkou úspěchu při úřednických zkouškách, protože její nejranější knižní vydání obsahují ke každé básni komentář, který využívá básně k ilustraci idejí konfucianismu.[1]

Obsah sbírky[editovat | editovat zdroj]

Podle druhu doprovodné hudby a rozsahu textu se sbírka dělí na tři oddíly:[2]

  • Kuo Feng (Místní nápěvy nebo také Mravy států, v transkripci pinyin Guófēng, znaky 風/风), 160 básní,
  • Ja (Dvorské skladby neboli Ódy, v transkripci pinyin , znaky 雅), 105 básní,
  • Sung (Hymny nebo také Obřadní tance, v transkripci pinyin Sòng, znaky 頌/颂), 40 básní.[2]

Oddíl Kuo Feng[editovat | editovat zdroj]

Tento oddíl obsahuje prvních 160 básní sbírky. Jde o lidové písně z nejrůznějších dob (nejmladší z nich vznikla kolem roku 590 př. n. l.), které jsou uspořádány do dalších patnácti částí podle místního původu a doby vzniku. Tematicky jsou velmi rozmanité: milostné a svatební písně, vojenské písně, pracovní písně i popěvky. Obsahově se kromě milostných a rodinných námětů zabývají také smutným osudem prostého lidu i těžkým postavením žen.[1]

Oddíl Ja[editovat | editovat zdroj]

Oddíl Ja obsahuje 105 dvorských světských skladeb označovaných jako Ódy Několik z nich má dokonce uvedené jméno autora. Zpívali se při dvorských slavnostech, audiencích nebo při lovu a tematicky jde o politické satiry nebo o oslavné písně. Oddíl se dělí na dvě části:[2]

  • Ta ja (Starší básně neboli Velké ódy, v transkripci pinyin Dàyǎ, znaky 大雅), 31 básní. Tato část sbírky je po hymnech z oddílu Sung druhá nejstarší.[1] Jde o epické básně s historickými a mytologickými náměty s jednoduchým rytmem a melodií, které se recitovaly za doprovodu bubnů.[1]
  • Siao ja (Mladší básně neboli Malé ódy, v transkripci pinyin Xiǎoyǎ, znaky 小雅), 74 kratších epických i lyrických písní s náměty společensko-historickými i pracovními, které se zpívaly za doprovodu dechových a strunných nástrojů a na kterých je často znát lidový původ.[1]

Oddíl Sung[editovat | editovat zdroj]

Oddíl Sung (Hymny nebo také Obřadní tance) je nejstarší částí sbírky. Tvoří jej 40 většinou krátkých básní prostého obsahu, které doprovázely obřadní tance při uctívání předků a při různých magických obřadech, jako byla například příprava na boj atp. Nejstarší z nich jsou Čou sung (Hymny Čou), což je 31 hymnů pocházejících z doby Západní Čou (1100-771 př. n. l.). K nim se pojí 4 hymny Lu sung (Obřadní tance z Lu), pocházející z 8. století př. n. l. ze státu Lu z Období Jara a Podzimu. Poslední částí tohoto oddílu a také celé sbírky je 5 hymnů Šang sung (Obřadní tance Šangů), které by podle tradice měly být nejstarší, neboť by měly pocházet z doby pololegendární dynastie Šang (1600-1100 př. n. l.). Ve skutečnosti však vznikly na počátku doby Východní Čou (770-476 př. n. l.).[2]

Stylistika sbírky[editovat | editovat zdroj]

V Knize písní se používají tři básnické figury, které se staly základem čínské poetiky. Jde o epický výklad fu, přímé přirovnání pi a nepřímé přirovnání sing (vstupní metafora bez přímého vztahu k tématu sloužící pro vytvoření atmosféry).[2] Díky kanonickému postavení sbírky byly její básně napodobovány a figury byly všeobecně přijímány dalšími generacemi čínských básníků.[1]

Většina děl ve sbírce je veršovaná. Zpravidla jde o čtyřslabičné verše, jen občas jsou používány dvou, tří, pěti, šesti, sedmi a osmislabičné formy. Ve skladbách sa vyskytuje průběžný rým, jazyk je archaický, dnes mnohdy méně srozumitelný, a je bohatý na názvy rostlin, zvířat a na pojmy z oblasti zemědělství, řemesla a vojenství. Často používaný refrén a syntaktický paralelismus jsou důvodem toho, že si básně zachovaly zpěvnost i poté, co melodie byly ztraceny.[1]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i Slovník světových literárních děl 2., Odeon, Praha 1988, str. 294
  2. a b c d e f g h Slovník spisovatelů - Asie a Afrika 2., Odeon, Praha 1967, str. 282-286