Černý humor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Černý humor je druh humoru, který nachází komično v drastických a tíživých situacích, jako jsou válka, násilí, bezpráví, nemoc a smrt. Zdrojem komického efektu je kontrast mezi šokující a tragickou povahou skutečnosti a zcela nevážným způsobem, jakým o ní mluvíme. Černý humor zdůrazňuje absurditu světa a současně proti ní tvoří jistou formu intelektuální obrany.

Mnoho černého humoru paradoxně pochází přímo od lidí postižených neštěstím, které se touto cestou snaží překonat (pak mluvíme o šibeničním humoru). Zdrojem černého humoru byly i koncentrační tábory za druhé světové války, kde někteří uvěznění vymýšleli vtipy o krutých podmínkách, ve kterých žili.

Černý humor a jeho konkrétní projevy se často pohybují na hraně společenského vkusu či přípustnosti. Například se lze ptát, zda je eticky přípustné, když si vtipy o koncentračních táborech vyprávějí pro své obveselení ti, kdo takovým traumatem neprošli.

Příklady

Jednou tak v létě přijde Göring k Hitlerovi a řiká: „Čau, hele teď jsem se vrátil ze zupa dovolený.“ Hitler: „No neřikej a kde?“ Göring: „Lidice, nádherný místo, mám na cédéčku fotky, nechceš se mrknout?“ Hitler: „Teď zrovna nemám čas, ale můžeš mi to prosim tě vypálit?“

„Poslyšte, ty fotky z firemního výletu jsou pěkné, Schwarzovi to sluší, Muller vypadá dobře, i ten Schimmel vyšel na všech snímcích ostře. Ale nikde tam nevidím Kohna, Rosenbluma a starého Mojšeho...“
„Sakra, já zapomněl sundat arizační filtr.“

Jak začínali komunisté po Únoru?
Od Píky.

Na hřbitově vylezou mrtvoly z hrobů a mají párty, řeč se točí, jak jinak, o pohřbech:
„Já měl pohřeb, padesát lidí přišlo a jak byli smutní!“
„Tss,“ prohlásí druhá mrtvola, „to já měl pohřeb, dokonce živá kapela a ten kar potom! Co vám budu povídat...“
„A co vy?“ obrátí se na mrtvolu sebevraha sedící smutně na náhrobku. „Vy se k nám nepřidáte?“
„Já ne, nejsem na to vobrečenej...“

Vleze chlapík do vlaku a v kupé sedí dědoušek. Začnou se bavit a chlapík se ptá, kam dědoušek jede. „Ále na sraz maturantů po 60 letech.“ „A kde ho máte?“ „Ále jako vždycky – na Štrbském plese.“ „A kolik se vás po těch letech ještě schází?“ „No abych řek pravdu posledních 8 let už jezdím jenom já.“

Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost, a jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou.
— Ladislav Klíma v povídce Jak bude po smrti

Související články