Ukrajinská krize

Ukrajinská krize je rozsáhlý konflikt mezi ukrajinskými občany a mezi Ukrajinou a Ruskem probíhající od listopadu 2013, kdy ukrajinský prezident Viktor Janukovyč nečekaně odmítl podepsat připravenou asociační dohodu s EU. Větší část občanů, většinou ukrajinské národnosti, především v západní a střední oblasti Ukrajiny požaduje proevropské směřování a v reakci na nepodepsání dohody začala protestovat při tzv. Euromajdanu. Menší část, většinou ruské národnosti, především v regionech jihovýchodu Ukrajiny požaduje proruské směřování a v reakci na to vyhlásila sérii protestů na podporu Janukovyče Antimajdan. Nakonec po brutálním zásahu policejních složek na pokojnou demonstraci, při kterém zemřelo 80 až 100 lidí, byl nucen Janukovyč odstoupit a byla zvolena nová, prozápadní vláda a prozatímní prezident. Kvůli menšinové účasti extrémně nacionalistických ukrajinských stran byla nová vláda ruskou menšinou a ruskými médii označena jako fašistická. Následovala řada politických i ozbrojených konfliktů, z nichž nejvážnější krymská krize vyústila za účasti ruské armády v odtržení Krymu, které uznala jen malá část zemí světa. Krize má mezinárodní přesah, vyvolala slovní přestřelky mezi Západem a Ukrajinou na jedné straně a Ruskem na druhé straně. Proběhlo několik kol sankcí Západu vůči Rusku a naopak. Západ podpořil Ukrajinu finančně, Rusko naopak výrazně zdražilo Ukrajině plyn. Krize se rozšířila na některé regiony východní a jižní Ukrajiny, kde v současnosti probíhají proruské nepokoje. V Ženevě probíhá aktuálně vyjednávání mezi Ukrajinou, Ruskem, USA a EU ohledně řešení krize.

Průběh krize

Počátek krize, vznik protestů Euromajdan

Podrobnější informace naleznete v článku Euromajdan.

Kvůli neočekávanému odmítnutí ukrajinsko-evropské asociační dohody tehdejším ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem vznikla v listopadu 2013 série pokojných protestů Euromajdan, kterou 22. ledna 2014 ukončila tvrdá razie zásahové jednotky Berkut na příkaz ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Při ní došlo k pouliční válce, zemřelo asi 80 až 100 lidí a vznikl silný mezinárodní tlak na Viktora Janukovyče, aby upustil od násilí a vyjednával. Po vyjednávání se vlády ujali zástupci Euromajdanu a Janukovyč odešel do ruského exilu. Podle dohod měl zůstat prezidentem až do prosince 2014, to ale zástupci Euromajdanu porušili a zvolili nového prozatímního prezidenta Oleksandra Turčynova.

Krymská krize

Podrobnější informace naleznete v článku Krymská krize.

Na Euromaidanu menšinově protestovali také zástupci ukrajinských nacionalistických stran Svoboda a Pravý sektor. Rusko to zobecnilo na celý Euromaidan, prohlásilo ho za fašistický převrat s tím, že ruská menšina na Ukrajině je v bezprostředním nebezpečí. Především na Krymu a v ruských médiích rozpukla velká mediální kampaň proti novému ukrajinskému kabinetu označovanému otevřeně za banderovský a fašistický a tamní proruští povstalci obsadili úřady, svrhli je a dosadili své úředníky. Začala krymská krize, na poloostrově se objevila silná armáda v neoznačených uniformách, vydávaná za krymskou domobranu. Postupně obsazovala jednu ukrajinskou základnu za druhou a později se potvrdilo podezření, že šlo o ruskou armádu a další ruské občany. Parlament postupně začal za silné propagandy připravovat referendum o připojení k Rusku, po jehož jednoznačném výsledku došlo k vyhlášení nezávislosti na Ukrajině. Tu obratem uznalo Rusko a připojilo Krym ke svému území, navzdory silným mezinárodním protestům označujícím ruský postup za otevřenou agresi vůči suverénnímu státu. Uznání nezávislosti Krymu umožnilo snadnější začlenění Krymu do Ruské federace. Bývalý prezident Janukovyč později přiznal, že ruskou armádu pozval on a že toho kvůli ukrajinské ztrátě Krymu lituje.

Proruské protesty na jihovýchodě

Podrobnější informace naleznete v článku Proruské nepokoje na Ukrajině 2014.

Mapa proruských protestů na Ukrajině. Modře jsou vyznačené oblasti, kde docházelo k rozsáhlým protestům a místní úřady byly obsazovány demonstranty. Ve žlutých docházelo k demonstracím. Červeně vyznačený je Krym, který byl připojen k Rusku a Bíle jsou oblasti, kde se neprotestovalo.

Od začátků Euromajdanu propukaly protesty také na východě, kde ale byly především za Janukovyče. Po převratu a následném odtržení Krymu zde protesty zesílily a v Doněcké, Charkovské a Luhanské oblasti, kde žijí nejpočetnější ruské menšiny, začalo obsazování místních úřadů. Policii se většinu protestů dařilo udržet pod kontrolou. Situace se vyostřila 7. dubna, kdy se protestující pokusili obsadit radnice a policejní stanice v Charkově a Doněcku. V Charkově byl pokus potlačen, při akci, která se obešla bez obětí na životech, bylo zatčeno asi 70 separatistů, ale v Doněcku se radnici podařilo obsadit a protestující vyhlásili Doněckou lidovou republiku. Podobná situace nastala i 8. dubna v Luhansku, kde byli demonstranti také úspěšní, obsadili radnici a vyhlásili nezávislou Luhanskou parlamentní republiku. Ani jedna zprvu nedostala podporu od místních správních orgánů ani důležitých organizací, a tak zůstaly izolované. V Luhansku bylo propuštěno téměř všech 60 zadržovaných rukojmích, podle demostranrů se ale nejednalo o rukojmí, ale o jedince, kteří neunesli vyhrocenou atmosféru. Až 12. dubna začaly znovu protesty a v Doněcké oblasti došlo k mnoha útokům (někde i ozbrojeným) na policejní stanice a radnice z nichž některé byly úspěšné. Na některých místech se k demonstrantům údajně přidali příslušníci pořádkových sil. Ukrajinské pořádkové jednotky 13. dubna začaly útočit na separatisty ve městě Slavjansk. 14. dubna vypršelo ultimátum úřadujícího prezidenta Turčynova ozbrojencům, že buď složí zbraně a amnestováni opustí obsazené úřady, nebo dojde k zásahu ukrajinské armády. Ten skutečně nastal, když ukrajinská armáda oblehla Kramatorsk, načež ozbrojenci opustili policejní stanici, kterou den před tím obsadili (ve městě nadále ovládají jiné budovy), ale ještě téhož dne podnikli útok na místní letiště, které ukrajinská armáda ubránila. Vzbouřencům se i přes to podařilo 16. dubna obsadit další budovy v Doněcku a v Kramatorsku se jim podařilo ukořistit 6 ukrajinských obrněných vozidel. Podle agentury reuters odmítají ukrajinští vojáci proti vzbouřencům zasahovat a někteří dokonce přecházejí na jejich stranu.

V průběhu velikonoc 2014 ukrajinská vláda dočasně zastavila své aktivity proti separatistům. Toto dočasné příměří bylo po velikonocích formálně ukončeno s tím, že podle vicepremiéra Vitalije Jarema budou v blízké budoucnosti podniknuty odpovídající kroky, Sergej Lavrov ovšem varoval Kyjev sdělením, že v případě ohrožení ruských občanů bude Rusko reagovat stejně jako v případě války s Gruzií o Jižní Osetii. Separatisté v Luhansku požadují záruku amnestie a vypsání referenda o sebeurčení a zavedení ruštiny jako státního jazyka.

Protože Ukrajina vojensky zasáhla v ruskojazyčných regionech, zdála se být zmařena konference o Ukrajině v Ženevě. Nakonec ale 17. dubna začala. Kvůli pronikání ruských agentů je Ukrajina připravena uzavřít hranice s Ruskem. Podle ukrajinského ministerstva vnitra ale ujednání dosažené v Ženevě Rusko „demonstrativně ignoruje“, protože na operacích separatistů se podílejí agenti ruských tajných služeb, kterým velí Igor Bezlev a Igor Strelko.

Podle ruského ministra obrany Šojgua situaci na Ukrajině nezklidní ani plánované cvičení NATO v Polsku a v Pobaltí.

Kontroverze ohledně původu demostrantů

Podle generálního tajemníka NATO Andersa Fogha Rasmussena se opět na východě Ukrajiny objevili dobře vycvičení muži s dobrou ruskou výzbrojí v neoznačených uniformách, jako tomu bylo na Krymu při rozdmýchání protestů, které vedly k jeho odtržení. Že se v tomto opakuje krymský scénář uvedla také při jednání RB OSN americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová. Přítomnost těchto lidí z Krymu a z Ruska potvrdila ve Slavjansku jeho starostka Nělja Štepová. Podle západních novinářů se ale spíše jedná o ukrajinské vojáky, kteří zběhli a přidali se k separatistům. Putin působení ruských jednotek na východě Ukrajiny vyloučil, podle něj se jedná o místní občany. Na rusko-ukrajinských hranicích je podle britského vevyslance u OSN asi 40 tisíc ruských vojáků, ačkoliv Rusko několikrát oznámilo jejich stažení, a dalších asi 25 tisíc je na Krymu. Západ tak tlačí na Rusko a obviňuje ho, že stojí za probíhající destabilizací regionu. To zase tvrdí, že za ní stojí kyjevská vláda, a požaduje tlak Západu na Kyjev. Podle komentátorů jde o „dialog hluchých“.

Reakce

Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder při návštěvě v Bělehradu v souvislosti s děním na Ukrajině zmínil nálety NATO na Jugoslávii v roce 1999.^[ujasnit] O velikonoční neděli (2014) se k situaci na Ukrajině vyjádřili i moskevský patriarcha Kirill a kyjevský patriarcha Filaret. Moskevský patriarcha žádal zastavení úmyslů všech, kteří chtějí rozervat Svatou Rus, zatímco kyjevský patriarcha vyjádřil naději, že Rusko zabralo Krym pouze dočasně, a konstatoval, že Rusko pokračuje v agresi na východě Ukrajiny. K ukončení konfliktů na Ukrajině a v Sýrii ve velikonočním projevu Urbi et orbi vyzval papež František.

Podle Hlasu Ruska se v tisku objevují prohlášení politiků o možnosti rozdělení Ukrajiny na více nezávislých celků, když bývalý velvyslanec Polska v Rusku Stanislaw Czosek považuje za možné rozdělení Ukrajiny na tři státy, přičemž Polsko požaduje navrácení východních okrajových oblastí Ukrajiny Polsku, Maďarsko chce v Zakarpatsku vytvořit samostatný region, kde žijí převážně Maďaři a Rumunsko prohlásilo některé části Ukrajiny za rumunská území.

Související události

Dva ruské bombardéry Tu-95 23. dubna 2014 vlétly do nizozemského vzdušného prostoru. Rusko tímto způsobem čas od času testuje připravenost obrany vzdušného prostoru NATO.

Externí odkazy

• WIRNITZER, Jan. A dá se tomu věřit? Naučte se, jak neutonout v propagandě o Ukrajině. iDNES.cz [online]. 25. dubna 2014 19:25. Dostupné online.