Wikipedista:BB512908/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pedagogická diagnostika[editovat | editovat zdroj]

Pedagogická diagnostika je komplexní proces, jehož cílem je poznávání, posuzování a hodnocení vzdělávacího procesu. Je to pedagogická disciplína, která se zabývá objektivním posuzováním a hodnocením podmínek a průběhů ve výchově vzdělávacím procesu. Vytváří podklad pro potřeby pracovníků v institucích zabývajících se vzděláváním (např. školy, dětské domovy atd.). Objektem zkoumání je skupina žáků i jedinců.

Úkolem pedagogické diagnostiky je rozpoznat určitý stav, stanovení jeho příčin a navržení výchovných opatření. Úkolem pedagogické diagnostiky je shromáždit informace o vědomostech, dovednostech či návycích žáka. Produktem diagnostiky je diagnóza, na základě které jsou navrhnuta opatření. Samostatný vědní obor se začal formovat v 60. letech 20. století, kdy se začalo rozvíjet pedagogické poradenství. Samotné počátky diagnostiky jsou již zaznamenány u J. A. Komenského, který se zamýšlel nad vhodnosti nástupu dítěte do školy.[1]

Předměty pedagogické diagnostiky[editovat | editovat zdroj]

  • diagnostika v předškolním věku
  • diagnostika školní zralosti  - posouzení školní připravenosti dětí
  • specifické vývojové poruchy chování a učení[2]
  • diagnostika sociálních vztahů ve třídě[2]
  • diagnostika motorických schopností a laterality[3]
  • diagnostika rozumových schopností[3]
  • diagnostika komunikačních schopností[3]
  • diagnostika stylů učení[4]
  • diagnostika profesní orientace - posouzení profesionálních kvalit jedince

Typy pedagogické diagnostiky[editovat | editovat zdroj]

Normativní diagnostika[editovat | editovat zdroj]

Zjišťuje, zda výkony žáka jsou srovnatelné s ostatními žáky, zda zaostává nebo je nadprůměrný. Žáci jsou diagnostikováni proto, aby mohlo dojít ke srovnání, například na národní úrovni. Může jít o testování, když se žáci hlásí na určitý typ střední školy. Neslouží žákovi jako zpětná vazba o jeho pokroku, ale spíše odpovídá na otázku, zda žák dosahuje nějaké úrovně s jeho vrstevníky.[5]

Kriteriální diagnostika[editovat | editovat zdroj]

Snaží se určit úroveň, ve které se žák nachází, jakými dovednostmi žák disponuje. Tuto úroveň srovnává se stanovenými kritérii. Spadají sem například objektivní úkoly, které by dítě mělo být schopno v určitém věku či ročníku splnit (například u předškolního dítěte, zda zvládá hygienu).[5]

Individualizovaná diagnostika[editovat | editovat zdroj]

Individualizovaná diagnostika se zabývá jedincem jako takovým. Sleduje postup a dosaženou úroveň žáka za určitý časový úsek (jak se v průběhu času rozvíjí, jak postupuje – jak se rozvíjel během pololetí či celého školního roku.) Přináší informaci o jeho individuálním rozvoji. Obvykle se používá u žáků se specifickými poruchami chování a učení.

Diferenciální diagnostika[editovat | editovat zdroj]

Slouží k rozlišení stávajících a přetrvávajících obtíží, které mohou mít stejné projevy, ale různé příčiny. Diferenciální diagnostika se snaží rozlišit příčinu a projevy – například nekázeň samotná může mít ve škole příčinu ADHD, ale může mít příčinu i v jiných oblastech jako například ve výchovném působení rodičů.[5]

Cíle pedagogické diagnostiky[editovat | editovat zdroj]

Sumativní diagnostika[editovat | editovat zdroj]

Sumativní diagnostika porovnává jedince s ostatními. Jedná se o celkové zhodnocení (např. pololetí ukončení ročníku, stupně školy). Cílem sumativní diagnostiky je kategorizovat výkon žáka ve škole nebo v celém ročníku. Ze strany učitele je následné klasifikování žáka, a to nejčastěji známkou. Nedochází zde tedy ke zpětné vazbě, která by žákovi napověděla, v čem by se mohl zlepšit.[6]

Formativní diagnostika[editovat | editovat zdroj]

Formativní diagnostika je realizovaná v průběhu osvojování kompetence, znalostí a dovedností žákem. Zajímá nás jedinec. Cílem formativní diagnostiky je objevovat silné a slabé stránky jedince a dávat mu zpětnou vazbu o jeho výkonech, aby mohlo docházet ke zlepšení.[6]

Metody pedagogické diagnostiky[editovat | editovat zdroj]

Pedagogická diagnostika využívá své vlastní metody, ale i metody příbuzných oborů. Cílem je získat výstupní informace na základě zpracování vstupních dat. Metod v pedagogické diagnostice je velmi mnoho, např. pozorování, analýza pedagogické dokumentace, analýza práce žáků, rozhovor, ústní a písemné zkoušky, anamnéza, dotazník atd.

  • Pozorování - nejběžněji používaná metoda v prostředí školy. Pozorování by mělo být detailní a mělo by zahrnout celkový pohled na žáka. Diagnostika užívá dva způsoby pozorování, a to extrospekci (pozorování jiných) a introspekci (pozorování sama sebe).[6]
  • Rozhovor - může být buď volný nebo strukturovaný. Během něj dochází k osobnímu kontaktu mezi výzkumníkem a aktérem. Výzkumník z pravidla klade otázky a žák odpovídá.
  • Dotazník - souhrn písemně položených otázek s širokou škálou možných odpovědí.
  • Portfolio - soubor různorodých prací a materiálů žáka (např. sešit, náčrtky, výkresy atd.). Slouží jako odraz žákovy osobnosti. Učitelovi napomáhá poznat, jaký učební styl žák preferuje.
  • Didaktické testy - pomáhají objektivně a spolehlivě měřit výsledky učení. Skrz didaktické testy dochází k dosažení plánovaných cílů. Výsledky těchto testů jsou dále hodnoceny a interpretovány, aby mohly být využity pro další pedagogický postup.[1]
  • Anamnéza - získávání údajů z minulosti, které pomáhají pochopit současný stav jednotlivce. Existuje několik druhů anamnéz – rodinná, osobní, medicínská, psychologická. Anamnéza se obvykle týká školy, rodiny, zdravotních problémů či vývojových specifik žáka. Obvykle se provádí skrze rozhovor nebo skrze dotazník.[7]
  • Analýza produktů a výsledků činnosti - jedná se o hotové výtvory, které žák vytvořil. Zpravidla jde o výsledky činností v podobě písemného, výtvarného nebo grafického sdělení.
  • Kresba - slouží například k rozpoznání psychické nebo motorické úrovně, vizuální percepce, míry soustředění, emočního naladění nebo postojů. Například dětská kresba postavy může vypovídat o vývojovém stádiu dítěte, ale také o osobnostních charakteristikách (o jeho temperamentu, vlastnostech, sebedůvěře).

Přístupy pedagogické diagnostiky v diagnostikování[editovat | editovat zdroj]

Přístup kazuistický[editovat | editovat zdroj]

Je přístup, který se zabývá vybraným případem (např. žákem). Sledují se různé projevy a souvislosti, zpracovávají se dostupné materiály a vše se kvalitně analyzuje. Metody využívané v rámci kazuistického přístupu jsou pozorování, rozhovor, analýza výkonů, anamnéza či portfolio.

Přístup edukometrický[editovat | editovat zdroj]

Tento přístup využívá hlavně kvantitativní testové metody, které porovnávají jedince mezi sebou. Výsledky měření bývají vyjádřeny v číslech, které se dále interpretují.[8] Tento přístup často využívají pracovníci pedagogicko-psychologické poradny. Učitelé tento přístup využívají ve formě testů. Výsledkem testů bývají známky, díky kterým můžeme žáky porovnávat mezi sebou.[8]

Přístup sociometrický[editovat | editovat zdroj]

Využívá se k zjišťování vztahů a jejich vývoje v rámci vybrané skupiny (např. vztahy ve třídě). V sociometrickém přístupu je klíčové zkoumání citových blízkostí a sympatie a antipatie ke spolužákům. Sociometrie poskytuje náhled na soudržnost, atmosféru a charakteristiku třídy[9]. Příkladem metody sociometrického přístupu je např. sociometricko-ratingový dotazník (SORAD).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b ZELINKOVÁ, Olga. Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací plán. Praha: Portál, 2001. ISBN 978-80-262-0044-4. 
  2. ↑ a b DITTRICH, Pavel. Pedagogicko-psychologická diagnostika.. 2. vyd. Jihočany: H&H, 1993. ISBN 80-85467-06-2. 
  3. ↑ a b c PŘINOSILOVÁ, Dagmar. Diagnostika ve speciální pedagogice: texty k distančnímu vzdělávání.. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-142-3. 
  4. ↑ MAREŠ, Jiří. Styly učení žáků a studentů.. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-246-7. 
  5. ↑ a b c ZELINKOVÁ, Olga. Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program.. 3. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0044-4. 
  6. ↑ a b c MERTIN, Václav; KREJČOVÁ, Lenka. Metody a postupy poznávání žáka: pedagogická diagnostika.. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-014-2. 
  7. ↑ SVOBODA, Mojmír; KREJČÍŘOVÁ, Dana. Psychodiagnostika dětí a dospívajících.. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-545-8. 
  8. ↑ a b GAVORA, Peter. Akí sú moji žiaci?: pedagogická diagnostika žiaka.. 4. vyd. Nitra: Enigma, 2015. ISBN 978-80-89132-91-1. 
  9. ↑ NEJEZCHLEB, Ivo. Poznámky k metodologickým problémům sociometrie. Sociologický časopis/Czech Sociological Review [online]. Sociologický ústav Akademie věd ČR, 1967-08-01 [cit. 2022-12-08]. Dostupné online. 

[[Kategorie:Pedagogika]] [[Kategorie:Psychologie]] [[Kategorie:Škola]] [[Kategorie:Obory a disciplíny pedagogiky]] [[Kategorie:Psychodiagnostika]]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:BB512908/Pískoviště&oldid=22226779“