Vzdušný závod z Londýna do Manchesteru (1910)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Paulhan přistál se svým dvouplošníkem Farman III v Didsbury a vyhrál soutěž

Vzdušný závod z Londýna do Manchesteru se odehrál roku 1910 mezi dvěma letci, z nichž každý se pokusil vyhrát let se strojem „těžším než vzduch“ na trase mezi Londýnem a Manchesterem. S myšlenkou takového závodu přišly noviny Daily Mail v roce 1906. Cenu 10 000 liber vyhrál v dubnu 1910 Francouz Louis Paulhan.

Jako první se o let pokusil Claude Grahame-White, Angličan z Hampshire. Odstartoval z Londýna dne 23. dubna 1910 a jeho první plánovaná zastávka byla ve městě Rugby. Jeho dvouplošník měl následně problémy s motorem a musel znovu přistát poblíž Lichfieldu. Silný vítr znemožnil Whiteovi pokračovat v cestě a jeho letoun utrpěl další škody na zemi, když se převrátil.

Zatímco Grahame-Whiteův letoun byl opravován v Londýně, Paulhan 27. dubna pozdě večer odstartoval a zamířil do Lichfieldu. O několik hodin později se Grahame-White dozvěděl o Paulhanově odletu a okamžitě se ho jal pronásledovat. Druhý den ráno, po bezprecedentním nočním startu, Paulhana téměř dostihl, ale nadváha jeho letounu se ukázala být rozhodujícím hendikepem a byl nakonec nucen přiznat porážku. Paulhan dorazil do Manchesteru 28. dubna brzy ráno a v soutěži zvítězil. Oba letci oslavili jeho vítězství na zvláštním obědě v londýnském hotelu Savoy.

Tato událost znamenala první závod letadel na dlouhé vzdálenosti v Anglii, první vzlet stroje těžšího než vzduch v noci a první let s pohonem mimo město. Paulhan si cestu zopakoval v dubnu 1950, v den čtyřicátého výročí původního letu, tentokrát jako pasažér na palubě britské proudové stíhačky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dne 17. listopadu 1906 vypsaly noviny Daily Mail odměnu 10 000 liber tomu, kdo jako první uletí 185 mil (298 km) mezi Londýnem a Manchesterem s maximálně dvěma zastávkami za dobu méně než 24 hodin.[1] Výzva také stanovila, že start a přistání musí být v místech vzdálených maximálně 5 mil (8 km) od redakcí novin v těchto městech.[2] Motorové létání bylo relativně novým vynálezem a majitelé novin chtěli podpořit rozvoj tohoto odvětví; v roce 1908 nabídli 1 000 liber za první přelet Lamanšského průlivu (25. července 1909 vyhrál francouzský letec Louis Blériot) a 1 000 liber za první kruhový let na vzdálenost 1 míle (1 600 m) provedený britským letcem v britském letadle (30. října 1909 vyhrál anglický letec John Moore-Brabazon).[1] V roce 1910 přijali výzvu novin z roku 1906 dva muži: Angličan Claude Grahame-White a Francouz Louis Paulhan.[2]

Claude Grahame-White se narodil v roce 1879 v anglickém Hampshire. Vzdělání získal na škole Crondall House School ve Farnhamu a později v letech 1892 až 1896 na gymnáziu v Bedfordu.[3] Vyučil se v místní strojírenské firmě a později pracoval pro svého strýce Francise Willeyho, 1. barona z Barnby. V Bradfordu založil vlastní firmu na výrobu motorových vozidel a poté odjel do Jižní Afriky lovit velkou zvěř. V roce 1909 se inspirován Blériotovým historickým přeletem Lamansškého průlivu vydal do Francie, aby se naučil létat, a v lednu následujícího roku se stal jedním z prvních Angličanů, kteří získali osvědčení letce. Založil také leteckou školu v Pau, kterou později téhož roku přesunul do Anglie.[4][5]

Isidore Auguste Marie Louis Paulhan, známější jako Louis Paulhan,[6] se narodil v roce 1883 v Pézenas na jihu Francie. Po absolvování vojenské služby v balónové škole v Chalais-Meudon pracoval jako asistent Ferdinanda Ferbera, než vyhrál soutěž o nejlepší letecký projekt dvouplošníku Voisin. Na tomto letadle se Paulhan naučil létat a 17. července získal licenci Aéro-Club de France č. 10.[7] Paulhan nebyl britskému publiku cizí; v říjnu 1909 se zúčastnil prvního leteckého setkání v Blackpoolu a krátce poté létal na exhibici na automobilovém závodním okruhu v Brooklands.[6] Paulhan se zúčastnil mnoha leteckých přehlídek, včetně několika ve Spojených státech amerických a v Douai, kde v červenci 1909 stanovil nové rekordy ve výšce a délce letu.[8][9]


Grahame-Whiteův první pokus[editovat | editovat zdroj]

Claude Grahame-White (nedatováno)

Grahame-White se o cestu pokusil jako první. Plánoval vzlétnout 23. dubna 1910 v 5:00 hodin ráno poblíž hotelu Plumes na londýnském předměstí Park Royal. Zhruba od 4:00 hodin ráno se tam shromáždil dav novinářů a zainteresovaných diváků, další přijížděli auty, až jich bylo přítomno asi 200-300. Deník The Times popsal oblohu jako „jasnou a hvězdnatou“ a počasí jako „velmi chladné, protože byl mírný mráz“. Grahame-White dorazil asi ve 4:30 a začal připravovat svůj dvouplošník Farman III. Letoun byl přivezen na pole ze dvora, kde byl uskladněn, a byl nastartován jeho sedmiválcový rotační motor o výkonu 37 kW (50 k). Jakmile se motor zahřál, Grahame-White usedl na své místo. Několik lidí mu popřálo, včetně jeho sestry, matky a Henryho Farmana. Vedl dvouplošník asi 30-60 yardů/metrů po zmrzlé trávě a vzlétl asi v 5:12 ráno, než změnil směr a zamířil na start dráhy - plynoměr ve Wormwood Scrubs, v požadovaném okruhu 5 mil (8 km) od londýnské redakce Daily Mail.[2][10][11]

„ Byl prý "promodralý zimou a několik okamžiků chodil dost těžkopádně". Na pozdravy, kterými ho vítali, se snažil usmívat. Měl znecitlivělé ruce a drkotaly mu zuby. Požádal o jídlo a oheň se slovy: "Umírám hlady". Lady Denbighová, která byla přítomna s lordem Denbighem, mu půjčila svůj muflon a jiná dáma mu kolem krku obtočila kožešiny.

The Times (1910), zpráva o Grahame-Whiteově stavu po přistání v Rugby.

“

— The Times (1910), zpráva o Grahame-Whiteově stavu po přistání v Rugby[11]

Grahame-White, hlasitě povzbuzován tisíci diváky, kteří očekávali jeho přílet, přeletěl startovní bod a otočil se na severozápad směrem k Wembley. Harold Perrin, tajemník Královského aeroklubu, stál na vrcholu plynoměru a mával vlajkou na znamení začátku Grahame-Whiteova pokusu. V 5:35 byl letec nad Watfordem a v 6:15 přeletěl Leighton Buzzard. Davy jásajících diváků ho přivítaly, když letěl nad tratí železnice London and North Western Railway ve výšce asi 120 m (400 stop). Mezitím Perrin a dva mechanici z firmy Gnome et Rhône (která dodala motor použitý na Farmanu III) nastoupili do jednoho ze dvou vozů a mířili do Rugby. Cestou si jeden vůz zkrátil cestu přes pole a narazil do drnu; jeden cestující byl vážně zraněn.[10][11]

Grahame-White se poprvé zastavil v Rugby krátce po 7:15 hodině. Jeden z vozů, který vyjel z Londýna, dorazil asi 10 minut před přistáním a jeho mechanici se věnovali jeho letounu. Zpráva o jeho startu v Londýně se dostala do okolí a shromáždil se velký dav lidí; od letounu je držela skupina skautů. Grahame-White byl odvezen na nedalekou farmu Gellings, kde pil kávu a jedl sušenky a povyprávěl přítomným o své cestě. „Celou cestu byla strašná zima... a mně byla zima už na začátku. Ke konci jsem trpěl očima a prsty jsem měl docela znecitlivělé.“[10] Průměrná rychlost Grahame-Whitea byla odhadována na více než 64 km/h (40 mil za hodinu); několik vozidel, která ho následovala z Londýna, dorazilo až nějakou dobu po jeho sestupu.[11]

Znovu odstartoval asi v 8:25, ale nebyl schopen dosáhnout své další plánované zastávky v Crewe. Asi 30 mil (50 km) za Rugby ho problém se sacími ventily motoru donutil přistát na poli v Hademore, 4 míle (6 km) za Lichfieldem - asi 115 mil (190 km) po 185 mílích (298 km) cesty. Při přistání byl letoun poškozen smykem, o čemž jeho mechanici byli zpraveni telegrafem. Zatímco se prováděly nezbytné opravy, Grahame-White poobědval a pak několik hodin spal, přičemž se o něj starala jeho matka, která přijela autem. Mezitím se shromáždil početný dav diváků, od kterých farmář, jemuž pole patřilo, vybíral vstupné. Vojáci z nedalekých kasáren bránili veřejnosti, aby se dostala příliš blízko k dvouplošníku.[11]

Se zapadajícím sluncem sílil vítr a v 19:00 Grahame-White uznal, že silný vítr znemožňuje další postup. Rozhodl se, že se o to pokusí znovu ve 3:00 ráno v naději, že se mu podaří dosáhnout Manchesteru do 5:15,[10] ale ve 3:30 od pokusu upustil s tím, že odcestuje do Manchesteru a pokusí se o to znovu odtamtud. Nařídil vojákům, aby letadlo přikurtovali, ale jeho pokyny byly ignorovány; následující noci bylo letadlo převráceno silným větrem a vážně poškozeno.[11][12]

Paulhanův pokus[editovat | editovat zdroj]

Louis Paulhan (1909)

Grahame-Whiteův dvouplošník se vrátil do Londýna a 25. dubna byl opravován ve Wormwood Scrubs, v hangáru Daily Mail. Paulhan dorazil do Doveru z Kalifornie, kde prováděl ukázkové lety.[13] Do soutěže se formálně přihlásil i další soutěžící, Emile Dubonnet, který se měl o několik dní později pokusit o let. Dne 27. dubna 1910 byl Paulhanův dvouplošník (novější model než Grahame-Whiteův) dopraven do Hendonu, na místo, kde se dnes nachází londýnská pobočka Královského leteckého muzea.[14] Byl sestaven za méně než 11 hodin a v 17:21 toho dne Paulhan odstartoval směrem k Hampsteadskému hřbitovu, své oficiální startovní pozici. Tam dorazil o deset minut později, odletěl do Harrow a začal sledovat trasu Londýnské a severozápadní železnice. Železniční společnost se na závod připravila tím, že na správné trati obílila pražce, po kterých se závodníci vydali.[15] Paulhana následoval zvláštní vlak, na jehož palubě byli paní Paulhanová a Henry Farman. Ostatní členové jeho výpravy jeli za ním v autě.[12]

Grahame-White se pokusil o zkušební let již dříve toho dne, ale obrovské davy lidí mu bránily ve snaze a nemohl odstartovat. Poté, co strávil dva dny dohledem nad rekonstrukcí svého letounu, odešel do nedalekého hotelu. Kolem 18:10 ho probudila zpráva, že Paulhan zahájil svůj pokus, a rozhodl se vydat se ho pronásledovat.[15] Tentokrát mu nedělalo potíže uvolnit si místo v davu. Motor jeho dvouplošníku se podařilo nastartovat a v 18:29 hodin minul startovní čáru. Téměř o hodinu později proletěl nad Leighton Buzzard, právě když Paulhan přelétal nad Rugby. Když se přiblížila noc, Grahame-White přistál se svým letounem na poli poblíž železniční trati v Roade v Northamptonshiru.[16][17] O patnáct minut později Paulhan dosáhl Lichfieldu, kde mu asi po 117 mílích (188 km) cesty došlo palivo. Podařilo se mu s dvouplošníkem přistát na poli poblíž železniční stanice Trent Valley.[12][18] Letoun byl přikurtován a Paulhan odjel se svými kolegy přenocovat do nedalekého hotelu. Grahame-White se mezitím ubytoval v domě doktora Ryana. Oba letci měli v úmyslu znovu odstartovat následujícího dne ve tři hodiny ráno.[17]

„ Křičel jsem a zpíval jsem. Myslím, že můj hlas není nijak zvlášť fascinující, ale ve vyšších polohách to nikomu nevadí. Když jsem byl v okolí Rugby, dvacet minut mě bičoval prudký liják. Naštěstí nejsem zvyklý létat v dešti, a proto, i když to bylo nepříjemné, to nemělo na můj let žádný vliv. Pokračoval jsem ve stabilním letu, ačkoli moje výška pozoruhodně kolísala. “

— Louis Paulhan[19]

Grahame-White, který byl stále asi 60 mil (100 km) za francouzským závodníkem, učinil historické rozhodnutí: uskuteční bezprecedentní noční let. Veden světlomety automobilů své skupiny odstartoval ve 2:50 ráno. Během několika minut po vzletu však téměř havaroval; když se nakláněl dopředu, aby si udělal pohodlí, jeho bunda se dotkla spínače zapalování motoru a ten omylem motor vypnul, ale rychle svou chybu napravil a mohl pokračovat. Pomocí světel železničních stanic, která mu ukazovala směr v černé noci, dosáhl během 40 minut Rugby a ve 3:50 ráno minul Nuneaton. Přestože Grahame-White postupoval dobře, nesl velký náklad paliva a oleje a jeho motor neměl dostatečný výkon, aby letoun zvedl nad vyvýšeninu před sebou. Zklamaný přistál v Polesworthu, asi 107 mil (172 km) od Londýna a jen 10 mil (16 km) za Paulhanem.[15] O několik minut později Francouz, který o Grahame-Whiteově postupu nevěděl, pokračoval v cestě. Ve 4:45 hod. proletěl Staffordem, v 5:20 hod. kolem Crewe a v 5:32 hod. přistál na Barcicroft Fields u Didsbury, 5 mil (8 km) od manchesterské redakce Daily Mail, čímž v soutěži zvítězil. Jeho doprovod byl vlakem odvezen na recepci, kterou uspořádal Lord Mayor z Manchesteru.[20] Grahame-White byl o Paulhanově úspěchu informován a údajně zvolal: „Dámy a pánové, cenu 10 000 liber vyhrál Louis Paulhan, nejlepší letec, jakého kdy svět viděl. Ve srovnání s ním jsem jen začátečník. Třikrát hurá Paulhanovi!“[21] Odešel spát, nechal své mechaniky opravit letadlo a později poslal Paulhanovi telegram, v němž mu blahopřál k úspěchu. Grahame-White se pokusil pokračovat v cestě do Manchesteru a doletěl do Tamworthu, ale později od letu upustil.[16][17][21]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Paulhanův letoun v Lichfieldu, ve středu 27. dubna ráno.

Paulhanovi byla cena - zlatá kazeta s šekem na 10 000 liber - předána 30. dubna 1910 během slavnostního oběda v londýnském hotelu Savoy. Předsedal mu redaktor deníku Daily Mail Thomas Marlowe (místo lorda Northcliffa) a zúčastnil se ho mimo jiné francouzský velvyslanec Paul Cambon. Grahame-White dostal cenu útěchy v podobě bílostříbrné mísy s nápisem, naplněné červenými a bílými růžemi.[22][23]

„ Jsem v Anglii podruhé a musím říci, že v žádné zemi, kterou jsem navštívil, se mi nedostalo srdečnějšího přivítání. Upřímně věřím, že vítězství, které jsem získal, právem patří vašemu skvělému a odvážnému krajanovi panu Grahame-Whiteovi. [Jsem hrdý na to, že jsem ho měl za soupeře v této vzdušné bitvě. Jménem letců Francie i všech ostatních zemí blahopřeji velkému anglickému časopisu Daily Mail, který svými skvělými cenami dal neocenitelný podnět letecké vědě, a přispěl tak k dobytí vzduchu více než kdokoli jiný. “
— Louis Paulhan, děkovná řeč[23]

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Události z 27. a 28. dubna byly prvním leteckým závodem na dlouhé vzdálenosti na světě a zároveň znamenaly první noční vzlet stroje těžšího než vzduch; Grahame-White svým rozhodnutím dokázal, že noční vzlet, let a navigace jsou možné za předpokladu, že pilot je schopen sledovat svou polohu na zemi. Grahame-White to dokázal s pomocí přátel, z nichž jeden svítil světlomety svého vozu na zeď veřejného domu.[24] Paulhanův přílet do Didsbury byl prvním motorovým letem do Manchesteru z jakéhokoli místa mimo město. Jeho úspěch připomíná modrá pamětní deska připevněná na čelní stěně domu 25-27 Paulhan Road, dvojice dvojdomků z 30. let 20. století nedaleko místa jeho přistání.[20]

Během několika týdnů po Paulhanově vítězství nabídl deník Daily Mail novou cenu: 10 000 liber prvnímu letci, který za jediný den urazí okruh kolem Británie dlouhý 1 000 mil (1 609 km) s 11 povinnými zastávkami v pevně stanovených intervalech. Úkol splnil M. Beaumont 26. července 1911 za přibližně 22,5 hodiny. Paulhan a Grahame-White se později v roce 1910 znovu utkali o novinovou cenu 1 000 liber za největší souhrnný přelet, kterou Paulhan vyhrál.[1]

Pětadvacáté výročí letu bylo oslaveno 16. ledna 1936 ve Francouzském aeroklubu v Paříži. Na banketu byli přítomni Paulhan a Grahame-White spolu s francouzským ministrem letectví Victorem Denainem, princem Georgem Valentinem Bibescu (prezident FAI), Haroldem Perrinem a řadou dalších významných osobností a také prvními letci a konstruktéry, jako byli Farman, Voisin, Breguet, Caudron, Bleriot a Anzani.[25]

Ačkoli byl v té době již v důchodu, 28. dubna 1950 - v den čtyřicátého výročí letu z roku 1910 - Paulhan zopakoval cestu z Londýna do Manchesteru, tentokrát jako cestující na palubě Glosteru Meteor T.7, dvoumístné cvičné varianty první britské proudové stíhačky. Po cestě rychlostí 644 km/h (400 mph) 67letý Francouz prohlásil: "C'était magnifique ...". Bylo to vše, o čem jsem kdy v letectví snil - žádné vrtule, žádné vibrace." Deník Daily Mail ho pobavil v Královském aeroklubu v Londýně, kde ho doprovázel jeho bývalý soupeř Claude Grahame-White.[26]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 1910 London to Manchester air race na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c The New Daily Mail Prizes. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 5 April 1913. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 393. 
  2. ↑ a b c Claxton 2007, s. 72–73
  3. ↑ Obituary, The Old Bedfordian, No.9, April 1960, p.34
  4. ↑ GRIMSDITCH, H. B. Oxford Dictionary of National Biography. www.oxforddnb.com. May 2008. Dostupné online [cit. 19 May 2010]. DOI 10.1093/ref:odnb/33512. (anglicky) 
  5. ↑ Claude Grahame-White. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 28 August 1958. Dostupné online. S. 64. 
  6. ↑ a b M. Louis Paulhan. [s.l.]: The Times, hosted at infotrac.galegroup.com, 12 February 1963. Dostupné online. 
  7. ↑ VILLARD, Henry Serrano. The Blue Riband of the Air. Washington D.C.: Smithsonian Institution, 1987. Dostupné online. ISBN 0-87474-942-5. S. 33–4. 
  8. ↑ Pauley & Museum 2009, s. 56
  9. ↑ Vivre Dans Les Yvelines. Le Parisien. 30 January 2003. Dostupné v archivu pořízeném dne 03-09-2012. (francouzsky) 
  10. ↑ a b c d The London-Manchester £10,000 flight prize. Flight. Flight, hosted at flightglobal.com, 30 April 1910, s. 326. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. 
  11. ↑ a b c d e f Flight by Aeroplane. [s.l.]: The Times hosted at infotrac.galegroup.com, 25 April 1910. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c The London-Manchester £10,000 flight prize. Flight. hosted at flightglobal.com, 30 April 1910, roč. II, s. 327. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. 
  13. ↑ GRAHAME-WHITE, Claude. In the Air. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 20 April 1950. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 495. 
  14. ↑ HARPER, Harry. London to Manchester 1910. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 20 April 1950. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 493. 
  15. ↑ a b c London to Manchester. £10,000 More for Prizes. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 7 May 1910. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 351. 
  16. ↑ a b Claxton 2007, s. 73
  17. ↑ a b c The London-Manchester £10,000 flight prize. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 30 April 1910. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 328. 
  18. ↑ Brady 2001, s. 84–85
  19. ↑ Aviators Tell of Great Race. [s.l.]: The New York Times, written for The London Daily Mail, hosted at query.nytimes.com, 28 April 1910. Dostupné online. 
  20. ↑ a b Scholefield 2004, s. 211
  21. ↑ a b Loser Acclaims Victor. [s.l.]: The New York Times, hosted at query.nytimes.com, 29 April 1910. Dostupné online. S. 3. 
  22. ↑ London to Manchester. £10,000 More for Prizes. Flight. flightglobal.com, 7 May 1910, roč. II, s. 350. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. 
  23. ↑ a b The Aeroplane Race. [s.l.]: The Times, hosted at infotrac.galegroup.com, 2 May 1910. Dostupné online. 
  24. ↑ Brady 2001, s. 86
  25. ↑ A Flight that Lives. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 23 January 1936. Dostupné online. S. 90. 
  26. ↑ 1910 Prizewinner Flies Again. [s.l.]: The Times, hosted at infotrac.galegroup.com, 28 April 1950. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRADY, Tim, 2001. The American Aviation Experience: A History. Illinois, US: Southern Illinois University Press. Dostupné online. ISBN 0-8093-2371-0. 
  • CLAXTON, William J., 2007. The Mastery of the Air. Middlesex, UK: Echo Library. Dostupné online. ISBN 978-1-4068-4626-3. 
  • PAULEY, Kenneth E.; MUSEUM, Dominguez Rancho Adobe, 2009. The 1910 Los Angeles International Aviation Meet. US: Arcadia Publishing. Dostupné online. ISBN 978-0-7385-7190-4. 
  • SCHOLEFIELD, R.A., 2004. Manchester's Early Airfields, an extended article in Moving Manchester. Transactions of the Lancashire and Cheshire Antiquarian Society. Stockport, UK: Lancashire & Cheshire Antiquarian Society. ISSN 0950-4699. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vzdušný_závod_z_Londýna_do_Manchesteru_(1910)&oldid=23541834“