Vulkanismus na Io

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Io se dvěma aktivními vulkány

Vulkanismus na Io, měsíci Jupitera, způsobuje aktivita četných sopek vytvářejících lávové proudy, které vyvrhují síru a oxid siřičitý do atmosféry měsíce. Tuto vulkanickou činnost objevila v roce 1979 sonda Voyager 1.[1]

Na fotografiích, které na Zem poslaly sondy Voyager 1, Voyager 2, Galileo, Cassini a New Horizons, astronomové objevili 150 aktivních sopek, ale předpokládá se, že by jich mohlo být celkem okolo 400.[2]. Io je ve sluneční soustavě po Zemi a možná po Venuši jediné těleso, kde je aktivní vulkanismus pozorován (sopky na Marsu se zdají být vyhaslé). Sopečnou činnost na Io vyvolávají slapové síly Jupiteru a blízkých galileovských měsíců.

Io je nejvíce vulkanicky aktivní těleso ve sluneční soustavě. Vědci rozlišují tři různé typy sopečných erupcí, liší se v délce trvání, intenzitou a množstvím vyvržené lávy. Lávové proudy na Io jsou desítky až stovky kilometrů dlouhé, tvořeny jsou především čedičem, který je typický i pro pozemskou sopku Kilauea na Havaji.[3] Bylo však objeveno i několik sirných druhů láv a výlevy oxidu siřičitého. Vyvrženiny při erupci dosahují teploty 1300 °C (cca 1600 K).

Sopečné erupce vyvrhují lávu a plyny až do výšky 500 kilometrů nad povrch měsíce, a přitom vznikají velké trychtýřovité formace vyvrženin.[4] Oblaka plynů zbarvují okolní terén do červena, černa, nebo bíla, vlivem čehož vzniká a je doplňována na Io řídká atmosféra. Kosmické sondy, které kolem měsíce proletěly od roku 1979, zpozorovaly, že vulkanická činnost rychle mění celý povrch měsíce.[5]

Objevení[editovat | editovat zdroj]

Černobílý snímek aktivního vulkanismu

Před přeletem Voyageru 1 5. března 1979 byl Io byl považován za vulkanicky neaktivní svět podobně jako pozemský Měsíc. Objev sodíku v jeho okolí vedl k teorii, že satelit bude pokryt vrstvou evaporitů.[6] V roce 1970, když se Io nacházel v Jupiterově stínu, bylo provedeno měření vlnové délce 10 μm v infračervené oblasti spektra a vědci objevili (ve srovnání s ostatními satelity Jupitera) anomálně vysoké tepelné toky.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Volcanism on Io na anglické Wikipedii.

  1. MORABITO, L. A., et al. Discovery of currently active extraterrestrial volcanism. Věda. 1979, roč. 204, s. 972. DOI:10.1126/science.204.4396.972.  
  2. LOPES, R. M. C., et al. Lávová jezera na Io: Observations of Io’s volcanic activity from Galileo NIMS during the 2001 fly-bys. Icarus. 2004, roč. 169, s. 140–74. DOI:10.1016/j.icarus.2003.11.013.  
  3. KESZTHELYI, L., et al. New estimates for Io eruption temperatures: Implications for the interior. Icarus. 2007, roč. 192, s. 491–502. DOI:10.1016/j.icarus.2007.07.008.  
  4. GEISSLER, P. E., M. T. McMillan Galileo observations of volcanic plumes on Io. Icarus. 2008, roč. 197, s. 505–18. DOI:10.1016/j.icarus.2008.05.005.  
  5. GEISSLER, P., et al. Surface changes on Io during the Galileo mission. Icarus. 2004, roč. 169, s. 29–64. DOI:10.1016/j.icarus.2003.09.024.  
  6. FANALE, F. P., et al. Io: A Surface Evaporite Deposit?. Science. 1974, roč. 186, čís. 4167, s. pp. 922–25. DOI:10.1126/science.186.4167.922. PMID 17730914.  
  7. MORRISON, J, Cruikshank, D. P. Thermal Properties of the Galilean satellites. Icarus. 1973, roč. 18, s. 223–36. DOI:10.1016/0019-1035(73)90207-8.  

Kategorie Volcanoes of Io ve Wikimedia Commons