Voluntarismus

Voluntarismus (z latinského voluntas = vůle) může znamenat:

• v běžné řeči a zejména v politice sklon rozhodovat svévolně, bez diskuse a důvodů.^[zdroj?]
• ve filosofii a v psychologii směr nebo postoj, který ze tří klasických aristotelovských složek či schopností duše (rozum, vůle, paměť) klade na první místo vůli.

Dějiny

Pojem vytvořil německý sociolog Ferdinand Tönnies, má však dlouhou historii. Tak je pro Augustina vůle „jádrem člověka“ a Jan Scotus Eriugena říká, že „vůle je povahou celé duše“. Proti intelektualismu Tomáše Akvinského, který podobně jako řečtí filosofové zdůrazňoval roli (správného) poznání a pravdy, zdůrazňovala františkánská scholastika roli vůle, a tedy také ctností, zejména lásky. John Duns Scotus říká, že „vůle je zdrojem pohybu v celé říši duše a všechno ji poslouchá“; Božská vůle je první příčinou všeho jsoucího.

Podle Kanta je vůle „vlastní já člověka“. Proti Hegelovu přesvědčení, že „co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné“ staví Schelling a zejména Arthur Schopenhauer primát vůle. U Schopenhauera je vůle samým základem světa, všechno živé je v jádře „slepou vůlí k životu“, kdežto intelekt je jen druhotnou výbavou organismu. Svět jako předmět poznání, jako jev, je „představa“, kdežto sám o sobě je bezmezná, bezedná a jednotná vůle.

Tento názor pak silně ovlivnil Nietzscheho, který ovšem „vůli k životu“ nahradil přesnějším označením „vůle k moci“ čili sebeprosazování a postavil proti sobě apollinský princip jasného dne, Slunce a rozumu a dionýský princip temné noci, divoké síly a vůle. Tuto myšlenku pak německý přírodovědec Ernst Haeckel spojil s darwinismem, pochopeným jako zdůvodnění boje o přežití silnějšího, čímž otevřel cestu k činnému rasismu jako sebeprosazování silnějšího.

Význam

Voluntarismus, extrémní zdůraznění vůle a v některých případech i neomezené svobody, znamená zároveň potlačení rozumu, poznání a pravdy a může vést k nebezpečnému iracionalismu, zbožnění holé síly a moci. Protiklad rozumu a vůle, pravdy a síly, poznání a jednání, rozvahy a svobody, intelektualismu a voluntarismu patří tedy mezi základní polarity lidského myšlení a jednání. Obě složky k životu na světě nepochybně patří, každá z nich však sama o sobě vede ke zhoubným důsledkům.

Odkazy

Související články

• Friedrich Nietzsche
• Arthur Schopenhauer
• John Duns Scotus

Na internetu

• Teologický voluntarismus – en
• R. Eisler, Wörterbuch, heslo Voluntarismus - de

Literatura

• P. Kouba, Nietzsche. Filosofická interpretace. Praha 2006
• P. Ricoeur, Filosofie vůle I. Fenomenologie svobody. Praha 2001