Veléti
Veleti (německy Wieleten nebo Wilzen, polsky Wieleci) byli v raném středověku širší skupina kmenů Polabských Slovanů obývající východní části Polabí a západního Pobaltí. Nejednotné kmeny často musely čelit rozpínavosti svých mocnějších sousedů. Nejen jako vidina snadně získané kořisti, Veleti byli trnem v oku také pro své náboženství, byli totiž zapřisáhlými pohany a byli neteční ke snahám křesťanů je christianizovat. V 8. století napadla Velety mocná Franská říše. K tomu došlo po vojenském podmanění pohanských Sasů. Roku 789 císař Karel Veliký vytáhl proti Veletům, a to s podporou Vlčana (Wiltzana), knížete obodritského kmenového svazu. Proto i Veleti se sdružovali do kmenového svazu v čele s knížetem. Tou dobou vládl Veletům kníže Dragovít. Patrně se jednalo o významného a respektovaného vládce, protože západní prameny ho titulují jako „krále Veletů“ (latinsky rex Wiltorum). Přesto Frankové Velety přemohli a postoupili až k řece Pěně (Peene). Kníže byl nucen vyjednávat, podrobit se franské nadvládě a odevzdávat Karlovi daň. Roku 798 se zhroutil vládnoucí systém kmenového svazu. Roztroušené kmeny se znovu sjednotily až v průběhu 10. století do kmenového svazu Luticů.
K Veletům (později Luticům) náležely kmeny Břežanů, Črezpěňanů, Dolenců, Došanů, Grozvičanů, Chyžanů (Kyšanů), Lekusiců (Lešiců), Moričanů, Neleticů, Ploňanů, Ránů, Ratarů, Rečanů, Sitňanů, Sprévanů, Stodoranů (Havolanů), Ukřanů a Voliňanů, Zemčiců aj. Roku 808 přešly na stranu Veletů také kmeny Smolinců a Gliňanů, původní spojenci svazu Obodritů. Stalo se tak na základě úspěšného vpádu Dánů na obodritské území.
