Stockholmský syndrom

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Stockholmský syndrom je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti (např. rukojmí) na pachateli (např. únosci) vyskytující se též ve vztazích některých vězňů a jejich vyšetřovatelů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1973 se Jan-Erik Olsson a Clark Oderth Olofsson (nyní Daniel Demuynck) pokusili vyloupit jednu z bank ve Stockholmu. Loupež nevyšla a muži zadrželi rukojmí. Vyjednávání trvalo 130 hodin. Po propuštění považovali rukojmí únosce za své ochránce a policisty za nepřítele.

Osoby, u nichž je možné postižení[editovat | editovat zdroj]

Situace s rukojmími[editovat | editovat zdroj]

  • samotní rukojmí
  • policejní vyjednavač – riziko je zde v tom, že může podvědomě varovat teroristy před blížícím se útokem na záchranu rukojmích. ("Je nutné, abyste se okamžitě vzdali!")
  • policejní odstřelovač – začne s únoscem soucítit

Jiné situace[editovat | editovat zdroj]

  • domácí násilí – bývá to právě stockholmský syndrom, co váže týrané ženy k jejich manželům, týrané manžely k jejich manželkám, či týrané děti k jejich matkám a otcům.
  • psychický teror ze strany kantorů - žáci hájí svého učitele i tehdy když je nechá opakovaně opakovat ročník a všemožně jim znesnadňuje život.
  • zdravotnictví - obzvláště porodnictví - snaha rodiček obhajovat medicínsky ověřeně škodlivé postupy porodníků, porodních asistentek, neonatologických sester (umělý oxytocin, dirupce plodových obalů, nástřih hráze, kristallerova exprese, separace dětí aj.)