Schizma
Schisma pochází z řeckého σχίσμα rozdělení (< σχίζω rozdělovat, půlit) a znamená rozdělení či rozkol v církvi či jiné náboženské instituci v určitém historickém období. K rozkolu může dojít jak z důvodů věroučných, tak z důvodů uznávání různých náboženských vůdců. Schismatik je osoba, která vytváří nebo zapříčiňuje schisma anebo člen odtrhující se skupiny.
Užití v křesťanství
Dějiny církve poskytují asi největší skupinu užití termínu, neboť zde schisma označuje rozdělení, rozštěpení v církvi. Schismatik je pak osoba, která vyvolává schisma v církvi anebo člen odtržené církve.
Používá se tedy ve významu:
- rozdělení mezi křesťany,
- zánik společenství mezi dvěma skupinami křesťanů, takže tito již společně neslaví bohoslužbu,
- Velké schizma značí rozkol východní a západní části křesťanů, které porběhlo ve 3 fázích (dnešní stav zůstává po poslední:
- 5. a 6. století (484–519)
- 9. století, zejména roku 861
- 11. století s vrcholem v roce 1054
- papežské schizma - čtyřicetileté období dvojpapežství (resp. později trojpapežství) na Západě mezi lety 1378 a 1417
- odpadnutí kterékoli křesťanské skupiny, které opustily katolickou církev
Na rozdíl od hereze, tedy vědomé zpochybnění ustanovené autority (např: papeže), během schizmatu jsou si obě strany vědomy vzájemného sporu. V katolickém kanonickém právu je schisma, odpadnutí nebo hereze trestáno vyloučením, tj. exkomunikací z církve.
Schisma je antonymem ke společenství, které vyjadřuje vztah jednoty lidu v dané církvi nebo mezi církvemi.
Užití v islámu
Rozkol v islámu vznikl roku 632 našeho letopočtu ze sporu o nástupnictví v muslimském Chalífátu. Tyto skupiny se nazývají ší'ité a sunnité. Později od Šiítů odpadli Ibadhi(Khawarji).