Postmaterialismus
Postmaterialismus (z angl. originálu Postmaterialism) je výraz, užívaný v sociologii pro označení hodnotové orientace nebo směru, jež upřednostňuje nemateriální hodnoty (humanismus, možnost seberealizace, účast na správě věcí a politickém dění atd.) nad materiálními hodnotami typu ekonomický růst a prosperita, blahobyt, nebo bezpečnost ve státě. Termín byl poprvé použit americkým sociologem Ronaldem Inglehartem v knize The Silent Revolution: Changing Values and Political Styles Among Western Publics (1977).[1]
Inglehart shromažďoval po léta data ze zemí tehdejšího západu (Velká Británie, Francie, Itálie, Holandsko, Belgie, Západní Německo), na kterých pak založil svůj hluboce empirický výzkum. Výsledkem bylo následující zjištění: kombinace ekonomického rozmachu industriálních zemí a demokracie umožnila přeměnu industriálních společností ve společnosti postindustriální. Vzniklé socio-ekonomické prostředí zapříčinilo postupnou, nicméně zásadní změnu v lidských hodnotách a životních orientacích. Primárním cílem nové generace, narozené v 50. a 60. letech, již nebyly ekonomická prosperita a růst, ale svobodná seberealizace, kvalita životního prostředí, nebo možnost politické participace. Došlo tak vlastně k paradoxu – v bohatých zemích s vysokou životní úrovní se nacházelo více nemateriálně založených lidí, než v zemích chudých a naopak.
Někdy bývá Inglehartova studie spojována s teorií potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa. Podle této teorie má člověk pět základních potřeb (od nejnižších po nejvyšší – společně pak tvoří jakousi pomyslnou „pyramidu“):
- fyziologické potřeby,
- potřeba bezpečí, jistoty,
- potřeba lásky, přijetí, sounáležitosti,
- potřeba uznání, úcty,
- potřeba seberealizace.
Níže položené potřeby jsou významnější a jejich uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Myšlenkou přechodu od jedné roviny hodnot k druhé se Inglehartova teorie sbližuje s Maslowovou teorií, ačkoliv Inglehart staví spíše na tom, že uspokojení potřeb jednoho typu vytváří předpoklady pro vývoj potřeb jiného typu a že tudíž míra uspokojení a jejich naléhavost v daných podmínkách ovlivňují hodnotové představy.[2]
Metoda měření:
Způsob měření materialismu/postmaterialismu je poměrně jednoduchý. Zpočátku Inglehart používal tzv. čtyřpoložkovou baterii. Otázka pro respondenta zněla takto:[3]
„Hodně se dnes hovoří o tom, k jakým cílům by naše země měla směřovat v nejbližších deseti letech. Na tomto lístku jsou uvedeny některé z cílů, jimž by různí lidé dali přednost. Kdybyste si musel(a) vybrat, kterou ze snah na tomto lístku byste označil(a) za nejdůležitější?“
Respondent měl vybrat jednu odpověď, kterou považoval za prioritní a jednu, kterou považoval za druhou nejdůležitější. Pokud odpověděl např. „Udržet pořádek ve státě“ a „Bojovat proti růstu cen“, byl označen za materialistu. Pokud odpověděl např. „Dát lidem větší možnost hovořit do důležitých vládních rozhodnutí“ nebo „Bránit svobodu projevu“, byl označen za postmaterialistu. Kombinace materialistické a nematerialistické odpovědi značila smíšeného respondenta.
Inglehartova koncepce vzbudila v odborné politologické i sociologické veřejnosti značnou pozornost. Jeho položky měřící postmaterialismus byly aplikovány v různých zemích a různými autory.
Odkazy
Reference
- ↑ http://www.britannica.com/topic/postmaterialism
- ↑ Linhart, J., Petrusek, M., Vodáková, A., Maříková, Hana. 1996. Velký sociologický slovník, str.165.
- ↑ http://sreview.soc.cas.cz/uploads/8e9c5afe3df7e7febec7769d707345e57420083d_387_003RABUS.pdf