Portál:Hudba/Článek/2018/5.
Carmen je čtyřaktová opera francouzského skladatele Georgese Bizeta. Libreto, které napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy, je založeno na stejnojmenné novele Prospera Mériméea. Opera byla poprvé provedena v Komické opeře (Opéra-Comique) v Paříži dne 3. března 1875, kdy šokovala obecenstvo premiéry a způsobila skandál svým porušením dobových konvencí.
Bizet zemřel náhle po 33. představení opery bez vědomí, že jeho dílo získá během následujících deseti let mezinárodní uznání. Carmen se od té doby stala jednou z nejpopulárnějších a nejčastěji uváděných oper v tzv. klasickém kánonu; „Habanera“ z prvního jednání a „Toreadorova píseň“ z druhého jednání patří mezi nejznámější operní árie.
Opera je napsána v žánru opéra comique s hudebními čísly propojenými mluvenými dialogy. Děj je umístěn do jižního Španělska a vypráví o tragickém příběhu Dona Josého, naivního vojáka, který je sveden úskoky ohnivé a zároveň svému osudu odevzdané cikánky Carmen. José opouští svou milou z mládí Micaëlu a utíká od vojenských povinnosti, přesto nakonec ztrácí Carmeninu lásku kvůli proslulému toreadorovi Escamillovi. Děj končí v Seville v blízkosti arény pro býčí zápasy, kde José v žárlivém zoufalství probodne svou bývalou milenku dýkou, když se Carmen odmítne k němu vrátit. Vyobrazení proletářského života dělnic továrny na cigarety, pašeráckého prostředí, nemorálnosti a bezpráví a tragická smrt hlavní postavy na jevišti prolomily ledy ve francouzské opeře, ale byly zároveň velmi kontroverzní.
Po premiéře byla většina recenzí kritická a francouzská veřejnost byla k této opeře v zásadě lhostejná. Carmen si však získala zpět svou pověst skrze sérii inscenací mimo Francii a v Paříži se neobjevila až do roku 1883. Poté rychle získala popularitu doma i v zahraničí. Pozdější komentátoři tvrdili, že Carmen tvoří most mezi tradiční opéra comique a realistickým žánrem zvaným verismus, který charakterizoval italskou operu konce 19. století.
Hudební kvality opery Carmen jsou od té doby široce uznávány pro brilantní melodie, harmonii, atmosféru, instrumentaci a také dovednost, s jakou Bizet dokázal hudebně reprezentovat emoce a utrpení svých postav. Po smrti skladatele byla partitura předmětem významných změn, včetně zavedení recitativů namísto původních mluvených dialogů; neexistuje standardní vydání opery a existují různé názory na to, jaké verze nejlépe vyjadřují Bizetovy záměry. Opera byla mnohokrát nahrána, od první akustické nahrávky v roce 1908 až po mnohé televizní a filmové záznamy a scénické adaptace.